Divná Natalie [GOT7]

14. Plakát aneb "slečna kousavá a pan skromný"

„Nechceš přestat týrat to rajče?" zeptal jsem se Nat. Každou chvíli tu nebohou zeleninu probodla vidličkou.

„Kdybych bodala do tebe, asi bys moc šťastný nebyl" odvětila a pokračovala nezaujatě v mučení rajčete.

„Snad se na mě pořád nezlobíš. Musel jsem to udělat, jinak bych s tebou už nikdy nemluvil" obhajoval jsem včerejší výstup v kavárně.

„To by byla opravdu tragédie."

„Co mám udělat, abys se mnou mluvila normálně?" optal jsem se nacvičeným zoufalým tónem.

„Zkus být zajímavější než to rajče" opáčila.

„Fajn, slečno kousavá, to by stačilo." Vytrhl jsem jí vidličku z ruky a přesunul ji ke své straně stolu.

„Hej!" Natalie se pro ni natáhla, ale já byl rychlejší.

„Tak teď, když si budeme normálně povídat, mi o sobě můžeš něco říct" zazubil jsem se.

„Něco o mně? Jmenuju se Natalie Bainová, pocházím z Liverpoolu. Mám starší sestru, táta umřel."

„Ale no tak," zamručel jsem nespokojeně, „všechno tohle už vím."

„No vidíš, jak dobře mě znáš" usmála se kysele Nat.

„Uděláme dohodu - pověz mi něco osobě a já ti pak na oplátku taky něco řeknu o sobě" navrhl jsem. „Známe se dost dlouho, taky musíš mít nějaké otázky."

„Mám pocit, že jsi chodil na doučování k někomu jinému nebo ses praštil do hlavy, protože já takové pocity nemám a nikdy ani mít nebudu."

„Kruci, Nat! Řekni mi, co mám dělat, ať konečně přeskočíme tu část, kdy mě neustále odstrkuješ" ruply mi nervy.

„Nemusela bych tě odstrkovat, kdybys to už konečně pochopil" zabručela.

„Jacksone!!"

„Kdo to ječí, proboha?" otočil jsem se otráveně tím směrem. Vybral jsem sice to nejodlehlejší místo pro dnešní oběd s Nat, ale zřejmě to moc nezabralo.

„Jacksone! Představ si, dneska ráno jsem byla běhat. Když jsem si nechala udělat ten nový účes, rozhodla jsem se toho využít a je to super. Ani jsem nepotřebovala gumičku" chlubila se nějaká holka a pyšně se zatahala za konečky vlasů, které měla někde nad ušima. Vypadala, jako by se nechala ostříhat křovinořezem.

„Ehm, to je super, že tak makáš na svojí fyzičce, ale proč s tím jdeš za mnou? Mám ti pomoct dostat se do školního atletického klubu?" zeptal jsem se bez zájmu.

To, co mě překvapilo, byla ale Natalie. Seděla s hlavou sklopenou, aby ta holka neviděla její široký úsměv. Držela v sobě hlasitý smích, až se jí otřásala ramena. V životě jsem ji takovou neviděl.

„Jacksone!" zamávala mi narušitelka před obličejem rukou.

„Co?" probral jsem se z myšlenek.

„Mohl bys jít zítra běhat se mnou" opakovala ta holka plná naděje. Posadila se na stůl tak, aby mi seděla naproti a zároveň mi clonila výhled na Nat. Asi se snažila působit přitažlivě, když začala propínat nohy, ale mně se dělalo zle z těch ohyzdných tepláků, co měla na sobě.

„Prý jsem přesně tvůj typ" dodala.

Natalie tlumeně vykvíkla a přitiskla si ruku na pusu, aby nevydávala další zvuky.

„To sis mě asi musela s někým splést" zavrtěl jsem hlavou. „Slyšel jsem, že ten klub přibírá nové členy, tak bys mohla zkusit vybít tu energii tam."