Divná Natalie [GOT7]

25. Sklad aneb "zůstaň"

„Hledám Natalie Bainovou“ vyhrkl jsem, jakmile jsem se dostal k prodavači malého obchůdku.

„Vzadu ve skladu“ odpověděl tak překvapeně, že mě ani nezadržel.

„Díky“ vydechl jsem a hned se tam vydal. Za křiklavě oranžovým závěsem se rozkládal prostor o poloviční velikosti, než byla prodejna. Na stropě problikávaly zářivky osvětlující šest regálů táhnoucích se po celé délce místnosti.

A úplně za tím vším jsem uviděl záblesk jejích světlých vlasů.

„Natalie!“ vykřikl jsem a pospíšil si za ní.

Nat bez zastavení skládala balení minerálek na prostřední polici. Připadalo mi neuvěřitelné dát někomu tak křehkému, jako je ona, za úkol zvedat těžké věci ze země do výšky jejích ramen.

„Natalie“ oslovil jsem ji znovu.

Vůbec nereagovala. Dál pracovala, ani se na mě nepodívala.

„Natalie, prosím.“ Vzal jsem jí z rukou balení a položil ho na polici.
Nat se natáhla pro minerálky, které jsem tam právě umístil, sundala je dolů a znovu zvedla.

Znovu jsem jí přebral balení a složil je na místo. „Prosím. Klidně mi zase vraz facku, zasloužím si jich hodně, vynadej mi ve všech jazycích, ale prosím, neignoruj mě.“

Konečně odlepila pohled od podlahy a zabodla ho do mě. „A co když jediné, co ti můžu říct, je, že si přeju, abych tě už nikdy nemusela vidět?“

„Porušil bych to. Chodil bych za tebou a žadonil, abys mi odpustila.“

„Jsi směšný.“ Znovu se sehnula pro balení.

Chytil jsem ji za ruce a vytáhl ji do narovnaného stoje. „Možná jsem směšný, ale myslím to vážně.“

„Zdržuješ mě od práce“ zamračila se a vytrhla se mi.

„To si tak moc chceš vydělat na letenku?“

Zastavila se v pohybu a opět se narovnala, aby se mi mohla podívat do očí. „Melissa si pustila pusu na špacír, co? To ti kvůli tomu volala?“

„Byl jsem u vás doma. Teda spíš před domem, tvůj děda mi nechtěl říct, kde jsi, tak jsem čekal“ vysvětlil jsem.

„Nemá tě rád. Měl bys být vděčný, že tě nemajznul pánví po hlavě. Ale jestli ne on, udělám to já, když se ještě někdy vyskytneš u nás doma.“

„Pořád tomu říkáš domov, i když chceš odletět?“

„Co je ti do toho?“ zavrčela.  

„Zůstaň. Prosím“ zašeptal jsem.

„Nevidím důvod, proč bych měla. Na univerzitu bych stejně šla tam, tak na co zůstávat. Budu bydlet u strejdy v Londýně. Těším se, dlouho jsem ho neviděla“ odvětila s nadšením, které ale předstírala.

„Lžeš.“

„Ty jsi mi lhal celou dobu, ale když to udělám já, je to problém.“

„Dej mi poslední šanci, nic víc nechci.“

„A co přesně si od toho slibuješ?“

„Že tě přesvědčím o tom, že tě mám doopravdy rád.“

„A co pak?“ vystrčila bojovně bradu. „Nemyslíš si doufám, že bych udělala podruhé tu chybu a začala si s tebou. Jak bych mohla být s někým, kdo mě využíval?“

„Sakra, Nat, o tom je ta šance! Chci ti dokázat, že si tě zasloužím, že jedna lež nemusí všechno zničit.“

„Co přesně po mě chceš?“ hlesla, jako by z toho všeho byla vyčerpaná. „Nemůžeme být ani kamarádi, natož něco víc.“

„To je v pohodě, že nebudeme kamarádi. Ani Romeo a Julie nebyli.“

„Přečetl sis o té knize něco na internetu?“ převrátila oči.

„Četl jsem ji.“

„Nesnášíš knihy.“

„Ale miluju holku, která Romea a Julii umí skoro nazpaměť!“

A bylo to venku. Něco, co jsem nikdy nikomu neřekl, jsem najednou vykřičel na celý sklad.

Natalie vyprchala z očí nenávist a nahradil ji údiv. Rychle zamrkala a vyhýbala se očnímu kontaktu.

„Miluju tě“ zopakoval jsem stále ohromeně z toho, že jsem to řekl. „Miluju tě, Natalie Bainová.“

„Proč mi to děláš?“ zeptala se frustrovaně.

Asi bych měl být zlomený z toho, že moje vyznání neopětovala, ale není se čemu divit. Navíc moji dobrou náladu nemohlo zkazit nic.

„Neřekl jsem to dost jasně? Nevadí, řeknu to znova" usmál jsem se. „Miluju tě.“

Moje úplně nejoblíbenější část, tak si ji snad taky zamilujete💗