Divná Natalie [GOT7]

16. Bouřka aneb "nikdo tě tu nedrží"

„Hmmm" zamžoural jsem nespokojeně do silného světla. Není to zrovna komfortní, když vám hned po probuzení praží do očí.

„Když se ti tu nelíbí, tak běž spát domů. Nikdo tě tu nedrží“ odsekla Nat. Přešla přes obývák, kde jsem spal na gauči, do kuchyně, při čemž se na mě ani nepodívala. Zato já si ji prohlédl pořádně. Nikdy bych to od ní nečekal, ale měla na sobě kraťasy, a tak provokativně odkrývala svoje nohy. Divím se, že si kvůli mně neoblíkla minimálně burku.

„Kolik je vůbec hodin?“ dostal jsem ze sebe a promnul si oči.

„Půl druhé.“

Převalil jsem se na bok, jelikož nemělo cenu pokoušet se o spánek, dokud zase nezhasne. „A proč tu vůbec strašíš uprostřed noci?“

„Měl by ses vidět, abys usoudil, že tady strašíš jedině ty“ odpověděla z kuchyně pohotově.

Pousmál jsem se a zaposlouchal se do zvuků vody. Nat si asi napouštěla sklenici a z venku na okna silně bubnovaly dešťové kapky. To byl vlastně důvod, proč mě paní Bainová přemlouvala, abych přespal. Nechtěla mě nechat jít do toho lijáku, i když jsem jí říkal, že mám venku auto. Byla to zkrátka žena, které se neodporuje.
Natalie vyšla z kuchyně se sklenicí v ruce. Náhle se venku ozval hrom a Natalie sebou škubla, až se trochu rozlilo.

„Ty se bojíš bouřky!“

„Nesmysl. Prostě jsem se lekla toho hromu. Byl to neočekávaný zvuk.“

„Jasně, takže se z toho neočekávaného zvuku klepeš jen tak?“ dobíral jsem si ji.

„Co je ti do toho?“ zasyčela.

„Pojď sem, ať tě můžu přikrýt dekou, jinak tam zmrzneš, než se vzpamatuješ z toho neočekávaného zvuku.“

„To víš, že jo.“

Blesk ozářil široké okolí.

„Možná na chvilku. Začínají mě studit nohy" prohlásila a sedla si vedle mě na pohovku. Sebrala mi deku a přikryla se.

„Co se tak blbě culíš?“ obvinila mě.

„Jenom mi připadá zvláštní, že se bojíš bouřek. Pár lidí o tobě říkalo, že za takového počasí chodíš sbírat nějaké kytky do parku“ zasmál jsem se a vzal si část přikrývky zpátky.

I ona se tlumeně zasmála.

„Máš úžasnou rodinu" prolomil jsem chvíli ticha. „Teda, k tvému dědovi bych měl určité výhrady, ale není tak špatný.“

„Promiň za ty jeho názory. Je dost staromódní a tohle stěhování nesl z nás asi nejhůř. Musel odejít z místa, kde žil přes padesát let.“

„Proč jste se teda stěhovali? Nepřipadá mi, že by si z toho ty nebo někdo jiný byli nějak nadšení“ naťuknul jsem opatrně. Věděl jsem, jak křehké jsou tyhle chvíle, kdy mi řekne něco o svém životě, a nechtěl jsem to zničit.

„Možná bychom se nastěhovali, kdyby…“ Na chvíli se odmlčela, jako by váhala, jestli se mi má svěřit. „Kdyby táta nezemřel“ dopověděla nakonec.

Nic jsem neříkal. Tušil jsem, že teď uvažuje, zda mi může opravdu věřit, jak jsem ji přemlouval.

Na známku podpory jsem jí stisknul levou dlaň. Když jsem zjistil, že se mi nevytrhla, začal jsem ji opatrně hladit prsty po hřbetu ruky.

„Táta věděl, že umírá. Byl nemocný, život mu prodlužovaly vlastně jenom léky. Snažil se připravit nás na den, kdy už s náma nebude, ale jistě chápeš, že to nešlo. Každý jsme se s tím vyrovnávali jinak. Máma pracovala od rána do večera, protože musela živit rodinu a platit tátovu léčbu. Ale taky dělala všechno pro to, aby udržela rodinu jakžtakž pohromadě. Melisse bylo v tu dobu šestnáct. Začala se tahat po nocích, často se vracela opilá. Skončilo to tím, že otěhotněla a ani neví, kdo je vlastně Tonyho otec. Když se Tony narodil, což bylo přesně půl roku po tom, co umřel táta, začaly se mezi sousedy šířit strašné řeči. Nadávali mojí sestře. Vydrželi jsme to několik měsíců, ale pak kvůli té špatné pověsti nemohla Mel sehnat práci, a tak se máma ve firmě nechala přeložit pořádně daleko. Chtěli jsme tady začít od začátku.“

Na moment přestala mluvit, nejspíš přemýšlela, jak pokračovat. „Tady je to lepší. Máma toho má sice pořád nad hlavu, ale Mel pracuje na poloviční úvazek v jedné restauraci a k tomu si dodělává školu, co musela při těhotenství přerušit. Pamatuješ, jak jsem jednou odešla ze školy a ty jsi mi dělal alibi? Bylo to proto, abych se postarala o Tonyho, když Melissa ani máma nebyly doma a s dědou ho samotného nechat nemůžeme.“

„A co ty?“ zeptal jsem se. Celou dobu mluvila jen o ostatních, a přitom si taky musela hodně věcmi projít.

„Já?“ ujistila se trochu zaskočená mou otázkou. „Mně bylo jedenáct, když táta umřel. Myslím, že jsem to všechno vnímala. Pokoušela jsem se být tu pro každého, ale kdo by se chtěl otravovat s malou holkou? Stála jsem někde na okraji toho všeho a hrála si na perfektní rodinu.“

„Máš perfektní rodinu“ odporoval jsem jí.

„To, co jsi dneska viděl, byl asi nejlepší den za poslední čtyři měsíce. Většinou se máma s Melissou hádají, vlastně na sebe spíš ječí urážky a pak si brečí v objetí. Děda, jak už jsi poznal, je věčně s něčím nespokojený. Já bych se nejradši držela od toho dál, ale vím, že Tony potřebuje někoho, kdo by tu pro něho byl. Připadá mi, že on jediný si zachovává nějakou radost do života.“

„Dovol mi vrátit radost do života tobě“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.

Podívala se na mě, jako by nevěděla, o čem mluvím, i když jsem jí to pověděl nejméně stokrát.

„Chci tu být pro tebe, když budeš smutná. Podle toho, co jsi řekla, jsi nikdy neměla tak velkou pozornost, jako tvoje sestra. Ale vím, že já bych myslel jenom na tebe. Vlastně už to dělám, jenom tě u toho nemůžu nazývat svou přítelkyní.“ Byl jsem si dobře vědom, že ta slova jsou upřímná. Nemělo smysl nalhávat si, že to nemyslím vážně a že mi na Natalie nezáleží. Záleží a moc.

Neodpovídala.

„Dej mi tu šanci, prosím. Když to nebude fungovat, prostě se rozejdeme. Ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme.“

„Ještě před měsícem bys sis radši vyrval jazyk, než abys to řekl. Proč ses tak změnil?“ zašeptala s pohledem upřeným na její ruku, kterou jsem stále držel ve své.

„Nevím“ připustil jsem. „Nejspíš mi došlo, že to, co jsem dělal, nemá budoucnost.“

„A proč myslíš, že nějaký vztah má?“

„Protože jsem se ještě nikdy necítil takhle kvůli žádné holce. Jsi tak strašně výjimečná v tolika věcech. Nikdo jiný nemluví ironicky tak dokonale jako ty“ připomněl jsem.

Nat se pousmála, ale stále nezvedla pohled, což mě tak trochu deptalo. Já jsem si přece vyléval srdce!

Počkal jsem pár vteřin, jestli něco neudělá. K ničemu se neměla, tak jsem sebral odvahu já. Vsunul jsem jí prst pod bradu a přinutil ji zvednout hlavu. Chvíli jsem se jí díval do těch modrých studánek, a když jsem nespatřil nic negativního, přiblížil jsem se. Položil jsem své rty na její, propletl svoje prsty s jejími.

Natalie sice neudělala nic, ale ani se neodtáhla, a tak jsem rty maličko pohnul. Myslel jsem při tom na to, jak jsem byl vděčný, že objektem mé sázky byla právě Nat, jelikož mě změnila. Já se v téhle nové podobě teprve zabydloval a potřeboval jsem ji, aby mi pomohla.

Měl jsem Natalie opravdu rád a byl jsem odhodlaný získat ji.

Nat ode mě couvla a podívala se mi do očí. Neuhýbal jsem pohledem, neměl jsem co skrývat.

Vstala a beze slova se dala na odchod.

Stihl jsem ještě chytit její ruku a tím jsem ji zastavil. „Přísahám, že nelžu.“

Jenom kývla hlavou a stejně odešla.
Zase mě jednou nechala bez odpovědi. S povzdechem jsem si lehnul a nechal myšlenky, aby mi prožraly do mozku díru, než ke mně přijde spánek.

Pro mě osobně je to jedna z nejoblíbenějších kapitol v tomhle příběhu, tak doufám, že ji pozitivně přijmete i vy😊