Divná Natalie [GOT7]

20. Štěně aneb "tady už mě nikdo neuvidí"

Nežárli, nežárli, opakoval jsem si do zblbnutí, ale moc mi to teda nepomáhalo. Na druhou stranu si ale myslím, že mám na to plné právo.
Mark se motal kolem Natalie vždycky, když já jsem nebyl v dohledu. Nacházel jsem ty dva u její skříňky, jak se smějí vlastním vtipům, kterým nikdo jiný nerozumí. Vyměnili si telefonní čísla, takže mě při chvílích s Nat často vyrušilo cinknutí zprávy nebo rovnou hovor.

A co na to Natalie?

Bezstarostně se usmívala nad tím, že já byl žárlivostí skoro zelený jak sedma. Uklidňovala mě, že sám přece Marka znám, tak proč bych měl něco mít proti nevinnému přátelství.
Právě proto, že ho znám a vím, co chce! Jenže Nat jsem nemohl říct celou pravdu, a tak jsem musel snášet Markovu vtíravost.

Ovšem toto byl vrchol.

„Takže se tu jen tak zastavil, podal ti tuhle bestii a jako rytíř odešel do západu slunce?“

„Neříkej mu bestie! Je to nejroztomilejší štěně, co jsem kdy viděla“ rozplývala se Natalie a jemně hladila tu bílou kouli chlupů, co jí usínala v klíně.

„Já jsem tvůj přítel, to já ti mám kupovat štěňata, ne Mark!“

„Už zase žárlíš“ podotkla s úsměvem.

„Chtěl bych vědět, co bys dělala ty, kdyby mi nějaká holka koupila psa!“

„Politovala bych toho chudáka zvíře, protože s tvou péčí by to daleko nedotáhl“ uchechtla se.

„Nedělej, že ti na mě nezáleží. Prokoukl jsem ten tvůj krunýř, za kterým schováváš city. Dobře vím, že bys byla ještě horší, než co tady teď dělám já.“

Nemluvila, jen pokračovala v mechanickém hlazení štěněte.

„Obdivuju tě“ řekla najednou do ticha.

„Obdivuješ mě? To nechápu proč.“

„Protože se umíš lidem otevřít, nic neskrýváš. Vím přesně, co cítíš. Já taková být neumím, i když máš pravdu, že bych vyšilovala ještě víc. Prostě se bojím.“

„Čeho přesně se bojíš? Věřit mi?“ tipoval jsem.

„Ne, s tím už problém nemám. Bojím se těch slov, která jednou řekneš a už je nemůžeš vzít zpátky. Jacksone, já…“

Netlačil jsem na ni. Vzal jsem ji za ruku a taky jsem ucítil jemný kožich štěněte.

„Záleží mi na tobě“ vypravila ze sebe rychlostí blesku.

Nemohl jsem jinak, než se usmívat jako pitomeček.

„Taky mi na tobě záleží. Opravdu moc.“

Políbil jsem ji a znovu si užíval, že už se nebrání mým dotekům. Tedy jen těm v nevinných mezích. Kdybych zkusil něco víc, nepochybuju o tom, že bych zase jednu schytal.

„Ale toho psa si nechám“ prohlásila tvrdohlavě.

„No, pokud to není malý robot, kterým by tě Mark sledoval, nemám nic proti.“

„Aha, to vysvětluje, proč mi k němu dal i náhradní sadu baterek" usmála se.

„Ale za to si se mnou budeš muset zase vyjít. Aby sis dobře zapamatovala, s kým přesně to chodíš.“

„Tomu se asi nevyhnu, že?“ hádala.

„Ne. Vyzvednu tě zítra ve čtyři. A vem si něco sportovního.“

„Hlavně ne běh!“ zděsila se Natalie.

„Budeš teď potřebovat kondici, když budeš muset venčit, ne?“ mrknul jsem na ni. „Ale tak krutý, abych s tebou šel běhat, zase nejsem.“

***

Přešli jsme pár kroků z parkoviště, stanuli před budovou a Natalie spadla brada.

„Posilovna?! Nemůžeme jít radši běhat?“

„No tak, nebuď tolik vyplašená. O téhle posilovně ví jenom hrstka lidí, vsadím se, že uvnitř bude poloprázdno.“ Chytil jsem ji kolem ramen a začal ji navigovat ke vchodu.

„I kdyby tam nikdo nebyl, stejně by se mi to nelíbilo“ utrousila a neochotně pohybovala nohama, jak jsem ji postrkoval dovnitř.

„Chodím sem docela často, bude to fajn, uvidíš“ usmál jsem se pozitivně.

„Já chodila často na hřbitov a fajn to nikdy nebylo.“

„Tohle bude, věř mi.“

Vešli jsme do haly s posilovacími přístroji.

„Nechceš jako první zajít na běžící pás?“ nadhodil jsem, přestože jsem tušil odpověď.

„Je to běh v posilovně. Zlo pro mě dostalo nový rozměr.“

***

„Jdeme pryč“ zatahal jsem ji naléhavě za ruku a tím ji zvednul do stoje.

„Co? Proč zrovna teď, když jsem našla jediný stroj, na kterém nevypadám při cvičení jako postižená?“

„Tamti kluci na tebe zírají, div že neslintají.“

„Vždyť jsem Evropanka a navíc vypadám přesně jako ten typ blbé blondýny.“

„Však víš,“ vysvětlila mému nechápavému pohledu, „blond vlasy, modré oči a občas mám výraz, že neumím do pěti napočítat.“

„Nikdy jsi mi nepřipadala jako blbá blondýna.“

„Spousta lidí mi řekla, že si o mně, než mě poznali, mysleli, že mám podprůměrnou inteligenci. A taky, že zapaluju stodoly.“

„Kdo zapaluje stodoly?“ Jeden z těch blbečků se nám postavil do cesty.

„A teď mi řekni, jak mám na tohle normálně odpovědět“ promluvila ke mně Nat rychlou angličtinou, aby snížila šanci, že by nám rozuměl.

„Jsme na odchodu a ty nám stojíš v cestě“ upozornil jsem ho.

„Jo, já vím, jen jsem s váma chtěl hodit řeč. Jsi tu poprvé, mám pravdu?“ obrátil se na Nat a úplně ignoroval fakt, že stojím zhruba metr od něj.

„Poprvé a naposledy. Tady už mě nikdo neuvidí“ odpověděla mu vyhýbavě.

„Škoda, dobře se na tebe dívalo.“
Tak a dost, vzteky jsem pěnil. Měl jsem v plánu mu něco pořádně říct, možná i trochu zmuchlat ciferník, ale zapomněl jsem, že Natalie má slušnou vyřídilku.

„Já bych to o tobě říct mohla jedině, kdyby sis na hlavu dal kastrol. No… vlastně ne.“

„Uhni. A říkám to naposled, než tě odstrčím. Hádám, že si nepřeješ válet se tu po zemi.“

Beze slova ustoupil.

„Jak je to kruci možné, že kamkoliv přijdeme, někdo se tě snaží sbalit?!“ rozčiloval jsem se, jakmile jsme byli z jeho doslechu.

„Mám takovou teorii, ale radši si ji nepřej slyšet.“

„Jistěže ji chci slyšet, když už jsi začala.“

„Kvůli těm blond vlasům si můžou někteří myslet, že jsi homosexuál.“

„Ty vlasy jsou kořenem všeho zla" zabručel jsem.

Nat ke mně přišla a rozpustile mi je prsty prohrábla. „Možná je čas na změnu“ navrhla.

„Nebo na to, abychom přestali chodit na veřejnost.“ Využil jsem toho, že je tak blízko, a vtisknul jí dětskou pusu na nos.