Skrytá (Selekce FF)✓

36. kapitola-Zvěd

Seběhla jsem z cesty do lesa a neustále se ohlížela zpět, zpět za svým domovem. Je naprosto skoro jisté, že se tam už nikdy nevrátím. Buď zemřu, nebo se princezna ujme své vlastní vlády a zůstanu ve městě. Tábor by se rozplynul ještě rychleji než byl postaven. Povstalci by se zařadili mezi ostatní lid a přesvědčili královnu o zrušení kast. A já bych byla volná jako všechny ostatní dívky Illey. Mohla bych odejít, utéct od tohohle místa a dožila svůj život v poklidu a nedotknutelnosti. Míjela jsem jeden strom za druhým a šlapala do pokrývky z mechu a opadaného jehličí. Nevšímala jsem si bodavých větví nebo trnitých křoví. Rozřezanýma krvavýma rukama jsem si razila cestu tím směrem, kterým jsem chtěla, do města. Náš tábor byl hodně krytý, cesta do města byla cíleně neschůdná. Za opasek mě tahal vak s chlebem a vodou, z očí se mi linuly slzy, třásla jsem se zimou, a přesto jsem šla dál, už nebylo cesty zpět.

Začalo se stmívat a já pořád bloudila lesem a zakopávala o kameny. Bude to dobré, uklidňovala jsem se, nikdo mě nechytí. Ihned jsem sebou švihla pod první strom, který mi byl na očích. Těžce jsem oddychovala. Zima mě probrala. Posbírala jsem pár klacíků a pokusila se rozdělat oheň. Už jsem to chtěla vzdát, když tu z kamenů, které jsem třela o sebe vyletěla jiskra a dopadla přímo na připravené dřevo. Skoro s bázlivou pokorou jsem opatrně rozfoukala malý ohýnek. Rázem mé ruce obklopilo příjemné teplo. Chvíli jsem se ohřívala a ve slabém světle zkoumala svá zranění. Bylo to horší, než jsem si myslela, ruce byly poseté spousty řezných ran, jak větších tak jen drobných. Pořád jsem krvácela a teplo z ohně mě bolelo.

Odvázala jsem vak s jídlem a ukrojila naostřenou dýkou kus chleba. S chutí jsem se do něj zakousla a zapíjela ho vodou z lahvičky. Zatřásla jsem jí. Vody jsem měla žalostně málo. Dojedla jsem, uhasila oheň a zahrabala uhlíky. Uvědomila jsem si, že dnes už do města prostě nedostanu, že v noci je hlídka mnohem silnější, a tak jsem vylezla na strom, usedla na tlustou větev a opřela se o kmen. Snažila jsem se nevšímat si otravného studeného větříku a pokusila se usnout.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ztratila jsem pojem o čase a možná jsem i na pár minut usnula, ale pořád jsem cítila kousavou zimu. Ale potom jsem slyšela těžké kroky a praskání spadaného uschlého listí. Zatajila jsem dech.

"Proč máme hledat po těchhle pitomejch lesích nějakej tábor uprchlíků, kteří si říkaj Povstalci? Celý roky na nás útočí a nikdy se nic nestalo, nikdy nezabili jediného strážníka nebo vojáka."
"Zavři už hubu!" okřikl první hlas druhý.
"A teď vystoupí nějaká děvka, která stejně nikoho nezajímá, řekne pár rádoby povzbuzujících větiček, které mají údajně probrat celý národ. Stejně tomu nikdo nevěří," pokračuje ten první.
"Copak to nechápeš?" osopí se na něj jeho společník. "Byla u nás, vydávala se za jinou osobu a nesmíme ani vysílat nic ve Zprávách, aby se účastnice Selekce nic nedozvěděli."
"Chceš říct, aby se Evangeline nic nedozvěděla." Hlas prvního muže mi přišel velmi povědomý.
"Pšššt!"
"Klidně to zakřič, není tu nikdo, kdo to neví." Potom se sám rozkřičel: "Princezna Evangeline je pravdivá! Žije v paláci a neví o tom, že je princezna! Král jen čeká, až to praskne, jenom to musí zdržet do konce Selekce! Je tam ale jeden háček, jeho synáček si nesmí vzít...!" Jeho řev byl utlumen a slyšela jsem, jak se oba válejí v listí.

Ucítila jsem ulehčení za opaskem. Přitiskla jsem si ruku na ústa, srdce mi bílo jako splašené. A pak jsem to uslyšela dopad všech mých "zásob" do suchého listí. Oba se přestali prát, nebo jsem aspoň předpokládala, že se prali. Už jsem je zahlédla, ale v šeru tmy jsem rozeznávala spíš jen obrysy postav. Jeden se okamžitě vrhnul k mému vaku a vysypal jeho obsah na zem.
"Chleba," konstatoval. "a láhev s vodou." Slyšela jsem, jak prohrabávají listí. "Tady bylo ohniště." Clair McAuleyová, to jsi to nemohla zahrabat důkladněji?! křičela jsem na sebe v duchu, ale ve skutečnosti jsem nevydala ani hlásku. "Jsme na správné cestě."
Jeho méně zaujatý společník sebou plácl do listí.
"Co děláš?"
"Prohlídni to tu, já jdu spát."
"Může tady být, někde ve stromech, nebo se schovávat." Když viděl, že druhý muž neustále bez zájmu sedí a ignoruje ho, tak dodal: "Copak, tě netěší vidina těch peněz, té sumy peněz?"
"Ty myslíš furt jen na prachy, Marku."
"Na rozdíl od tebe totiž dostávám celkem málo. Kolik dostáváš za to, že hlídáš královnu? A proč ji nemáš hlídat teď?"

"Obhlídnu ty stromy," změnil téma "hlídač královny" a začal prohlížet koruny stromů. Moje smrt, bliklo mi hlavou. Jeho pohled brzy stanul na mě. Zůstala jsem nehnutě přikovaná ke stromu, zatajila dech a děkovala Bohu za to, že mám černé vlasy. Věděla jsem, že mě vidí. Zavřela jsem oči a snažila se smířit s neúspěchem. Když jsem je zase otevřela, muž se již na mne nedíval a hlásil: "Nikdo tu není, myslím, že si to všechno moc bereš k srdci."
"Jasný důkaz, ohniště, zanechané jídlo, pití."
"Zanechané jídlo? Spíš spadnuté jídlo, nepřipadá ti něco divný?"
Teď to přijde, prozradí mě.
"Možná bych ti měl něco prozradit... když jsme tu s klukama jednou večer byli...no udělali jsme takovou past."
"Past?"
"Lépe řečeno jsme si z tebe chtěli udělat legraci...a nastražili to tu."
"Jak nastražili?!" A pak začal sršet nadávky na celý les. I kdybych byla kilometr od nich, tak bych je slyšela. Proč mně ale ten strážník skrýval? Jeho hlas mi byl neustále povědomý, ale pořád jsem si nemohla vzpomenout, kdo by to mohl být.
"Myslíš, že by byl někdo tak hloupý, že by uhlíky schovával tak špatně, když je po něm vyhlášeno pátrání?"
Hrklo ve mně. Ano, byl.

Po nějaké době se jejich hlasy oddálili a zároveň začalo svítat, přestože v lese bylo pořád šero. Řekla jsem si, že bych měla co nejrychleji dorazit do města. Opatrně a tiše jsem slezla ze stromu. Pod stromem ležel malý balíček. Strhala jsem látku a v ruce se mi zjevila malá lahvička. Otevřela jsem ji a čichla si. Ihned jsem poznala ten smrad, muselo to být ukradeno z kadeřnického salónu. Dále byly v balíčku nůžky a na nich přidělán malý papírek s písmenem R.
"Russelle?" vydechla jsem nahlas překvapením.