Skrytá (Selekce FF)✓

15. kapitola-Druhá konečná

Prohlížela jsem v zrcadle své nové černé šaty. Jedny jsem už zničila, ale pro dnešní příležitost mi tato barva přišla nejvhodnější, a tak jsem si nechala ušít nové. Černá krajka tvořila tříčtvrteční rukáv a lemovala véčkový výstřih. Pas mi zdůrazňoval lesklý stužkový pásek. Až úplně na zem, přestože jsem měla podpatky, dosahovala nadýchaná tylová sukně posázená stříbrnými kamínky. Blonďaté vlasy jsem měla vyčesané do vysokého drdolu a neposedné prameny vylézající z velkého množství sponek byly natočené do vlnek. Modré oči mi zvýrazňovaly černé oční linky a jemné hnědé odstíny očních stínů. Rty jsem si vykreslila nápadnou tmavě vínovou rtěnkou.

Komorné tu nebyly. Neukázaly se ani, aby mě vzbudily. Vypadalo to, že princ musel být dostatečně důsledný. Netušila jsem, co jim mohl říct, že by si nedovolily sem jenom vkročit.

Vyklouzla jsem z komnaty. Bylo něco okolo půl páté ráno a chodba byla zahalená do noční temnoty. Neopovážila jsem se rozsvítit světla a tak jsem našlapovala pouze za svitu měsíce. Lesklé černé lodičky na vysokém podpatku jsem držela v levé ruce. Kamenná mozaiková podlaha mě studila na bosých chodidlech.

Přicupitala jsem do knihovny. Princ už tam čekal.
"Díky Bohu," zašeptal Georg.
"Omlouvám se," špitla jsem provinile. "musela jsem se upravit. Potom už nebude čas."
"Víš kolik je hodin, Bernadette?"
"Půl páté?" hádala jsem.
"Šest. Máme půl hodiny zpoždění, pojďme."
Princ mě chytil za volnou ruku a táhl ke dveřím.

Nejprve malou škvírou zkontroloval, jestli okolo nejde noční hlídka, a pak mě vytáhnul na chodbu. Běželi jsme po chodbách a už jsme se blížili k točitému schodišti, když jsme uslyšeli kroky. Oba jsme prudce zastavili a zaposlouchali se odkud přichází. Rachot zněl ze schodiště. Georg otevřel dveře, u kterých jsme stáli a zatáhnul mě za sebou dovnitř.

V místnosti byla černočerná tma. Nebylo vidět vůbec nic. Nejspíš jsme se nacházeli v místnosti bez oken. Najednou jsem zahlédla matný uzoučký proužek světla. Vycházel z klíčové dírky.

"Je tu někdo?" ozval se chraplavý hlas. Rozbušilo se mi srdce a stiskla jsem prsty lodičky, které jsem stále držela. Slyšel nás, musel slyšet vrzání dveří. Georg mě po hmatu vyhledal a pošeptal mi do ucha: "Nacházíme se v přístěnku se starým schodištěm, které používalo služebnictvo. Vchod by měl být vlevo. Nevím jestli tam je nějaké harampádí, ale je to naše jediná možnost."
Jak se zdálo, místnost byla rak uzounká, že princ neměl šanci se kolem mě procpat, aby dveře našel sám.

Udělala jsem nejistý krok vlevo.
"Rychle," naléhal na mě Georg a postrčil mě. Žár v klíčové dírce se vyjasňoval. Teď nebo nikdy. Hmátla jsem a ucítila něco studeného. Stiskla jsem kliku, popadla prince za látku rukávu a vtáhla ho za sebou na temné schodiště. Dveře byly ještě pootevřené, když přístěnek zahalilo světlo.

To už mě Georg předběhl a táhl za sebou. Zde okna byla, ale přesto jsme se spoléhaly svůj orientační smysl. Dlouhé šaty mě zdržovaly v cestě, přestože jsem si je vykasala až ke kolenům. Sestupovali jsme hlouběji a hlouběji až okna dočista zmizela a my zase neviděli nic víc než černotu.

"Chytni se mě," přikázal mi princ. Nechápala jsem. "Chytni se," opakoval.
"Nemůžu," zamávala jsem střevíci než jsem si uvědomila, že je nevidí. "Tahám sebou boty."
Georg mi vyrval lodičky z ruky, popadnul mě za ruce a dal si je okolo pasu. Šli jsem schod po schodu.
"Proto jsem chtěl jít hlavním schodištěm," vysvětloval princ. "Tam jsou v podzemí alespoň louče."
Mlčela jsem. Najednou se Georg zastavil, až jsem do něj vrazila obličejem. Slyšela jsem zabírání za kliku.
"Zamčeno," vydechl princ a já si otráveně odfrkla.
"Chceš říct, že se musíme vrátit?"
Zasmál se. "Ne, chci říct, že si máš zničit ten svůj dokonalý učes a půjčit mi sponku."
"Víš, jak dlouho mi trvalo z téhle slámy udělat něco co drželo a vypadalo to k světu?"
"Ano, vím a právě proto se nemůžeme vrátit zpátky a musíme odemknout. A co se týče té slámy...kdyby ses nebarvila, třeba bys ty vlasy nebyly tak zničené."
Zamrkala jsem. "Takže podle tebe mám zničené vlasy?" nasupila jsem se.
"Možná..."
"Takže já ti mám pomáhat a ty mě tady ještě urážíš?" zuřila jsem. "Klidně se můžu sebrat a odejít!"
"Samozřejmě, jak je libo. Hodně štěstí v plnění projektu," zašvitořil princ.
Naštvaně jsem se otočila a šlápla do prázdnoty. Ucítila jsem něco na své hlavě.
"Děláš si ze mě..." Zámek klapnul a Georg otevřel dveře.
"Kde ses to naučil?" ptala jsem se fascinovaně. "Myslela jsem, že budeš umět tak maximálně dva tance a podepsat pár papírů."
"Celý život v paláci se na každém podepíše jinak," řekl neurčitě Georg. "A nechtěla jsi se náhodou vrátit?"
Ohnala jsem se po něm, chtěla jsem ho škádlivě plácnout, jenže jsem netušila, že stojí tak blízko.
"Promiň," omlouvala jsem se. "ta tma mi zakaluje prostorové vidění."
"To mě taky," odpověděl tvrdě princ "v pořádku."

Šli jsme vlhkou chodbou. Najednou jsem v princově ruce uviděla záblesk světla.
"Ty jsi...to si...chceš říct, že..." neměla jsem slov.
"Ššššššš," umlčel mě Georg a položil mi prst na rty. Okamžitě ji ale stáhnul. "Byla sranda, když sis myslela, že bychom opravdu mohli jít celou dobu po tmě."

Vzal zapalovač a zapálil louč, kterou sebral ze země. Chodba se zalila silným světlem až jsem musela zamrkat. Vlhké zdi byly nasáklé vodou, která stékala na mokrou zem. Až teď jsem si uvědomila, jaká je tu zima a jak mě studí bosé nohy.

"Kam jsi dal mé lodičky?"
"Jaké lodičky?"
"Na schodech jsi mi je sebral."
"Ale, Berna..."
"Dáš mi moje boty?!"
"Fajn, klídek," uklidňoval mě a mával mými střevíci před mýma očima. Hned jsem mu je vytrhla.
"Jsi fakt otravnej, jen abys věděl," poznamenala jsem.
"Já vím," přitakal a hodil směrem ke mně jeden ze svých svůdnických úsměvů.
Zašklebila jsem se a on se opět otočil a pokračoval v cestě.

Chodba se začala zužovat a snižovat.
"Georgi?" oslovila jsem ho úskostlivě.
"Ano?"
"Mám klaustrofobii, pokud to takhle půjde dál, asi se počůrám," oznámila jsem.
On se jen zasmál. "Neboj, za chvíli to přestane."
Jenže jak jsme postupovali dál, chodba se zmenšovala a zmenšovala.
"Já si nedělám legraci, Georgi," varovala jsem ho.
"OK."
Po pár minutách jsem se zastavila.
"Ne, vracím se zpátky," rozhodla jsem se, ani nečekala na princovu odpověď a otočila se.

Běžela jsem a když už mi přišla chodba dostatečně prostorná, zastavila jsem se a otočila zpět. Cítila jsem se příšerně. Ne, přikázala jsem si, já to dám, překonám se. S těmito slovy jsem se rozběhla za Georgem. Zavřela jsem oči a dala ruce před sebe. Po nějaké době jsem v dlaních ucítila zeď. Otevřela jsem oči. Dole bylo, asi po moje kolena vysoké, okno. Stěny byly u sebe až nebezpečně blízko a strop až nebezpečně nízko.

Dřepla jsem si a spustila nohy z malého okna ven. Zaúpěla jsem. Nedosáhla jsem na zem. Tak jsem se tam držela rukama.

Něco mě dole chytilo a já se téměř okamžitě pustila.
"Promiň," omlouval se Georg. "nevěděl jsem, že to myslíš vážně."
Podrážděně jsem otevřela pusu.
"Myslel jsem, že se snažíš být vtipná."
"Ty jsi fakt blbej," řekla jsem. "A pusť mě."

"Tady," ukázal princ na železné dveře pod silným zámkem. Vyndal z kapsy štos obrovských klíčů a postupně je zkoušel. Jakmile jeden zapadl, Georg otočil klíčem a rozevřel dveře dokořán.

V rohu studené místnosti se krčila drobná ženská postava s rozcuchanými krátkými hnědými vlasy, oblečená v krátkých jemných hnědých šatech (jestli se tomu dalo říkat šaty, byl to spíš kus hadru). Vypadala strašně zuboženě a vyhuble. Přesto jsem v ní poznala jednu z dívek, které jsem vídávala v dámském salónu.
"Proboha," vydechla jsem. "Co ti to udělali, Zoe, co ti to udělali."