Skrytá (Selekce FF)✓

33. kapitola-Vyznání

Ležela jsem v posteli a dívala se na látku tvořící strop u mé postele s nebesy. Přemýšlela jsem o tom, co se vlastně včera stalo.
Za prvé, a to je asi ta nejdůležitější věc; postoupila jsem do Elity. Vlastně jsem o tom celou dobu vůbec nepřemýšlela, co by se stalo kdyby mě poslali domů.
Za druhé; porušila jsem pravidla Selekce v tom samém bodě jako předtím, takže mi prakticky jde znovu o hlavu.
K tomu se vztahuje další bod; za třetí; líbala jsem se s francouzským princem Frederickem, kterého jsem okouzlila. Několikrát jsem se přesvědčovala, jestli se mi to jen zdálo, nebo to byla pravda. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli pro mě bylo lepší, že se mi to opravdu stalo, protože se mi princ opravdu líbil, nebo se to stát nemělo, abych opět nebyla pronásledovaná. Potřebovala jsem pomoc Francie a vztah s Frederickem tomu pomáhal. Pokud bych si ho získala, Francie by byla na mé straně.
Za čtvrté; princ Georg se mnou včera flirtoval a já si to do dnešního dopoledne vůbec neuvědomovala.
Za páté; včera po plese zaútočili Povstalci na palác a byli jsme opět evakuováni. Byla jsem rozespalá a bylo to i účinkem trocha alkoholu v krvi, a proto jsem si to moc nepamatovala.
Za šesté; Cristal a Sofie zmizely. Nechala jsem je hledat po celém paláci, ale nebylo po nich ani stopy.

Někdo zaklepal na dveře.
"Dále!" zavolala jsem bezmyšlenkovitě s přesvědčením, že to budou Henrietta s Angelou.
Slyšela jsem otevření dveří a klapot bot. Posadila jsem se, abych si mohla nově příchozího prohlédnout a s hrůzou si uvědomila, kdo to vlastně je - Frederick.
Rychle jsem si začala uhlazovat vlasy a přehodila župan přes nedostačující noční košilku.
Zamířila jsem k němu.

"Omlouvám se, že tě ruším takhle brzy. Chtěl jsem se ti omluvit ten včerejšek. Vlastně se přiznám, že nevím, jestli jsi mě včera odmítla, nebo jsi byla unavená, ale jsem z tebe zmatený a nebudu se skrývat, moc se mi líbíš, dostala ses mi do hlavy a nemohu na tebe přestat myslet. Chci vědět, jak jsi na tom ty, protože jsi v Selekci, to také znamená, že můžeš něco mít s princem Georgem, že se dokonce můžeš stát královnou Illey!"
Byla jsem trochu zaskočená jeho vyznáním a chvíli přemýšlela.
"Bernadette, prosím..." Nedořekl to. Umlčela jsem ho polibkem a on si mě přitáhl blíž k sobě a pokračoval v tom, co jsem začala.
"Sluší ti to i po ránu," zašeptal mi do ucha.
Nebyla jsem schopná cokoliv odpovědět, protože mi zaměstnával rty. Jeho polibky byly plné vášně, chtíče a horkosti. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Odtáhla jsem se.
"Každou chvíli přijdou komorné," vysvětlila jsem. "Jsem ostražitě pozorována, takže nesmí mít ani podezření." Zarazila jsem se. "Jak jsi vlastně prošel přes stráž u mých dveří?"
Princ nadzvedl jedno obočí.
"Víš, Bernadette, tam žádná stráž nebyla."
"Jak to? Jak to?" opakovala jsem dokola tu otázku.

"Ty tu máš klavír?"
"Nehraj na něj, prosím! Nemám na to dobrý vzpomínky, chtěla jsem ho nechat odstěhovat pryč."
Frederick se nevyptával a jen soucitně přikývl. "Zahraji ti tedy někde jinde? Máte tu někde koncertní křídlo?"
"Určitě ano," usmála jsem se. "zeptám se George."

Ozvalo se zaklepání.
"Říkala jsem to, jdi na balkón," přikázala jsem a šla otevřít.
"Georgi?" Tázavě jsem se na něj zadívala.
"Ehm, promiň, jdu asi nevhod." Viděla jsem, že byl nervózní.
"Ne, ne, ne, v pohodě, co potřebuješ?" Najednou jsem se cítila provinile za to, koho právě schovávám ve svém pokoji.
"Chtěl jsem tě někam pozvat, třeba dnes večer."
Zamrkala jsem.
"A taky jsi měla spát v nové ložnici, aby byla Elita pohromadě. Věci bys měla mít od komorných sbalené."
"Komorné se od večera ani neukázaly a stráže taky zmizely."
Princ nakoukl do místnosti za mnou a zamrkal na mé věci.
"Chceš pomoct s balením?"
"Asi ano." Ano, prosím! Georgi, zavolej mé komorné.
"Dobře, pomůžu ti."
Ty? Georgi? Vyjeveně jsem na něj zírala. Teď zrovna ne, počkej chvíli, jenom vypustím toho chlapa, co mi tak náááhodou sedí schovaný na balkoně a potom už nebudu takhle nervózní.
"Děkuju," hlesla jsem jen. "Ale je toho hodně, možná bychom si měli na pomoc zavolat mé komorné."
Georg se jen usmál. "Myslíš, že je to na královského prince moc práce?"
"N-ne to ne," koktala jsem.
Princ rozšířil svůj úsměv. "Nebo přede mnou něco tajíš."
Tvářila jsem se lhostejně, aby na mně nic nepoznal.

Vytáhla jsem tašku. Srdce mi bušilo až v krku. Stačilo, aby princ vešel na balkón a má dostatečný důkaz mě usvědčit. Nevěřila jsem, že by to udělal, ale ztratila bych v něm důvěru. Náš vztah by vychladl. Cítila jsem, že nic takového nechci, cítila jsem, že George nechci ztratit. Když jsem otvírala šatní skříň a byla k Georgi zády, snažila jsem se rychle vymyslet, co udělat s Frederickem. Měla bych to ukončit, než to přeroste v lásku. Věřila jsem, že bych se do něj mohla zamilovat. Frederick o mě viditelně stál, vyznal se mi. Ale ještě to nemusela být láska, mohlo to být jen chvilkové poblouznění.

Vytáhla jsem ze skříně pojízdný stojan s šaty. V paláci na to byli asi neustále připraveni. "Myslím, že tohle stačí jen odvézt."
"Myslel jsem, že budeš mít víc šatů."
"Šaty průběžně obměňujeme. Když už jedny nosím déle, komorné je vymění za jiné," vysvětlila jsem. "Prosím, sbalíš mi věci na nočním stolku? Podívám se na balkon, jestli jsem tam něco nezapomněla."
Otevřela jsem dveře a ihned si přiložila prst na ústa.
Frederick se zvedl a přistoupil ke mně. Přitáhl si mě a já pustila dveře, které se zabouchly.
"A do něčeho!" zanadávala jsem.
Frederick se na mě vyděšeně podíval. "Nejdou otevřít z venčí?" hádal.
Dala jsem si obličej do dlaní.
"Rychle..." začala jsem
Georg rozvinul závěs a chystal se otevřít dveře. Frederick se přehoupl přes zábradlí a já se ovládla, abych nevykřikla.

"Zabouchly se ti dveře," konstatoval Georg.
"Jako bych to nevěděla," odsekla jsem.
Princ si prohrábl blonďaté vlasy. Nemám sílu ho poslat na dno. Pořád nevím, kdo je Evangeline, ale Georg nebyl Schreave. Možná je ta pravá chvíle, abych mu to řekla.
"Můžu ti něco říct?" zeptala jsem se.
"Dobře, půjdeme dovnitř."
Když jsem kolem něj procházel zahalila mě skořicová vůně. Sedla jsem si na postel a nechala prince usednout vedle mě.
"Nejdřív se tě ale zeptám na něco, kvůli čemu jsem vlastně přišel." promluvil princ. "Půjdeš se mnou na oficiální schůzku?"