Skrytá (Selekce FF)✓

22. kapitola-Výslech

"Vyšlo to?" ptala jsem se Keegana.
"Na to jsem se chtěl zeptat já tebe."
Neurčitě jsem pokrčila rameny.
"Jak se to vezme."
Jedno jeho tmavé obočí vylétlo nahoru.
"Vzkaz jsme doručili, ale..." Chvíli jsem přemýšlela. "Ale nachytali nás."
Keegan se zlostně zamračil.
"Ne, všechno je v pohodě, strážce, kteří nás viděli, jsme...zneškodnili."
"Chceš říct zabili."
"Ne, nechci."
"Proč už to konečně nepřiznáš, Clair? Jsi vycvičená pro zabíjení, pro válku, ne pro bezvýznamné vyjednávání. Předtím než jsi dostala svůj úkol jsi byla jednou v davu, Povstalkyní."
"Nebyla," přerušila jsem ho. "Tvůj otec mě poslal pryč, protože jsem se uměla bránit, protože jsem byla jediná žena z Tábora, která uměla alespoň trochu zacházet s mečem."
Keegan se na mne jen díval. "Mluvíš pravdu, byla jediná žena, která byla schopna bojovat, byla. Za tu dobu, co jsi byla pryč se toho hodně změnilo."
"Ano, všechno je jinak, to mi říká každý. Není pro tebe důležité jen splnění úkolu?"

"Ptala jsi se, jestli jsme uspěli," načal Keegan jiné téma.
"Ano," přitakala jsem.
"Máme je. Musíme je vyslechnout a přinutit, aby svá svědectví vypovídali veřejně."
"A to chceš udělat jak?"
"Dokážeme se nabourat na televizní přenos. Na všech veřejných prostranstvích, kde se vysílá, se náš záznam objeví."
"Fakt se toho hodně změnilo, chceš lid obrátit proti králi? Chceš je odsoudit k smrti?"
Keegan mi neodpověděl a místo toho mi přikázal: "Budeš tu se mnou, až budeme svědky vyslýchat."
Zamrkala jsem.
"Ne, to ne...já..."
"Byl to rozkaz, Clair," řekl. "Zůstaň tu."

Vyšel ze stanu a já se posadila do menšího křesla nedaleko Keeganova. Rozhlížela jsem se po velitelském stanu. Když vezmu v potaz, jak jsou prostorná naše obydlí, tento přístřešek byl určitě největší. Postel byla buď složená, nebo zde Keegan nespal, protože po ní nebylo ani stopy. Na červenočerném protkaném koberci stál dřevěný stůl, na kterém ležela spousta věcí od štosů nejrůznějších spisů a dokumentů až po knihy, mapy a rozložené dopisy.

Za chvíli se vynořil Keegan a posadil se do křesla vedle mne. Významně se na mne podíval a pokynul strážníkům Zabijákům. Dovnitř vstoupila zubožená vyhublá dívka s kaštanově hnědými rozcuchanými vlasy. Do obličeje jí vidět nebylo. Na sobě měla něco, čemu se ztěží dalo říkat šat. Kůži měla špinavou, až nebylo poznat, jaký odstín vlatně má.

"Nemůžete jí nejdříve pořádně obléct a vykoupat?" podívala jsem se prosebně na Keegana.
"Clair, to teď není důležité."
"Není důležité? Keegane, víš, jak dlouho ji týrali? Víš, jak dlouho nejedla?"
Viděla jsem jak mu zacukaly koutky úst. Pak mile pronesl: "Až s tím budeme hotovi, nechám tě ji ošetřit, ale nyní začněme s výslechem."
Přikyvla jsem a obrátila se k neznamé dívce.

"Nejprve nám ale odpřísáhni, holčičko, že budeš mluvit pravdu," oslovil ji velitel Povstalců.
"Ano," píplo pisklavým hláskem děvče. Nemohlo jí být víc než patnáct, spíše méně.
"Dobrá, jmenuješ se Zoe Perry, že ano?"
Zamrkala jsem, tohle nemohla být Zoe. Pokud si pamatuji, Zoe bylo kolem osmnácti. Nevěděla jsem, že máme vyslýchat Zoe. Třeba se pod tou vrstvou špíny ukrývala známá dívka, ale stejně vypadala hodně mladě.

"Nejsem," odpověděla a odhrnula si prameny vlasů ze sytě zelených očí.
"Přísahala jsi, že budeš mluvit pravdu a hned..." Položila jsem Keeganovi dlaň na ruku, na znamení aby přestal, a sestoupila k dívce.
Když se na mne pořádně zadívala vykulila oči.
"V-vás znám. V-vy jste..." koktala, ale já jí přiložil prst na ústa.
"Jsem Clair a rozhodně se mě nemusíš bát. Nemáme v úmyslu ti ublížit. Proč myslíš, že bychom tě zachraňovali? Pojď, pověz nám, co se stalo, kdo jsi a jak jsi se dostala k Soudu smrti."
Posadila jsem ji na židli a vrátila se zpět ke Keeganovi.

Dívka začala vyprávět: "Jmenuji se Amy Owen. To vlastně není moc důležité, ale ptali jste se na to." Polkla a zadívala se na Keegana. "Stalo se to před pár měsíci. Král si nechává předvolávat mladé dívky. Ty, s kterémi je spokojený, si ponechá a ostatní nechá týrat. V kobce jsem neměla pojem o čase. Nedávali mi jíst, jen mi občas dali skleničku vody nebo kůrku chleba. Byla jsem tam sama. Několik týdnů jsem s nikým nepromluvila ani slovo a jen se soužila ve svém utrpení. Jednoho dne mě nechal král předvolat. Myslela jsem, že je po všem, že jsem si odpykala svůj trest a že mě pošle zpět domů. Odvedli mě do Červené místnosti, alespoň to tam tak nazývali. Nebyla jsem tam sama. Poprvé za týdny jsem viděla někoho jiného než nabručeného strážného. Byly tam dívky, přibližně stejně staré jako já. Král vzal jednu z nás a zbičoval ji, tedy ne přímo on, ale přihlížel tomu. My ostatní se na ni musely dívat. Kdyby nějaká s nás promluvila, skončila by také tak. Od té doby nás král takto trýznil každý den. Několikrát byla vyvolená dívka zcela zmučena a před našimi zraky zemřela. Jednou vybrali mne. Pouze jednou a stačilo to, abych pocítila tu nejhorší bolest. Dostala jsem pětatřicet. Záda jsem měla rozdrásané a nikdo mě neošetřil. Divila jsem se, že ještě držím v celku. Myslela jsem si, že zemřu, chtěla jsem zemřít. Tehdy jsem pochopila, že když dívka zemřela bylo to vysvobozující. On chtěl, abychom žily dál, on chtěl, abychom trpěly. Jednoho dne přišli dva strážníci. ,Když budeš předstírat, že jsi někdo jiný, pustíme tě na svobodu,' slíbili mi. Tehdy mi bylo jedno, jestli je to podvrh nebo ne. Namluvili mi, že jsem Zoe Perry, vznešená Druhá. Oblečení tomu rozhodně nevypovídalo, ale poslechla jsem je. Vedli mě s nějakým klukem průvodem až tam...k popravišti.  Kde jste nás zachránili...vy a ta dívka ze Selekce, lady Bernadette."

Dívka se dala do usilovného pláče a já ji objala.
"Neplakej, Amy, neplakej," šeptala jsem jí uklidňující slova do vlasů.
Její pláč neustával.
"Doufám, že to stačilo, Keegane, dostal jsi cos chtěl."
Podívala jsem se na něj. Díval se někam do neurčita.
"Proč myslíš, že ty dívky mučí?" Na chvíli se odmlčel a najednou naštvaně zakřičel: "Jak vůbec někdo takový může sedět na trůně?! Jak může vládnout někdo, kdo nemá na korunu nárok?!"
Amy v mém náručí sebou polekaně škubla a pak se zeptala: "Král nemá na trůn nárok?"
Keegan se jí zadíval do očí.
"Ne."