Skrytá (Selekce FF)✓

42. kapitola-Obrat

Mokrá zem, chladný zatuchlý vzduch, hlad, žízeň, pach smrti, trýzeň, matné světlo, ticho, ztracená naděje, nepopsatelné prázdno.

Oči jsem měla zavřené, choulila jsem se v klubíčku v rohu místnosti, dýchala si do dlaní, abych je zahřála. Ještě jsem žila, zatím jsem žila. Ale král dostal to, co chtěl, opět. Seděla jsem v cele, přesně tak jak to od mého odchodu z paláce chtěl. Jak jsem si myslela, že by mi mohla projít taková blbost? Mohlo mi dojít, že po mě budou chtít jméno, mohlo mi dojít, že se do města jen tak nikdo nedostane, a že mě mohou snadno chytit. Možná, že, jak jsem předtím předpokládala, nečekali, že jim dorazím rovnou pod nos, ale moje neopatrnost mě dostala sem, sem odkud se nikdy živá nedostanu.

Nedávali mi jíst ani pít, za celou dobu na mě nikdo nepromluvil, nikoho jsem neviděla. Mohla jsem tu být den, dva, nebo jen pár hodin, ale mě to připadalo jako rok. Byly to ty nejdelší chvíle mého života. Nemohla jsem se s nikým bavit, v ústech jsem měla sucho a neustále jsem vnímala tu zimu. Občas jsem se přistihla, že usínám, ale nikdy jsem nedokázala opustit tento svět a nechat se unášet světem snů. Ani jsem nebyla, tak unavená, jak bych si mohla myslet. Možná jsem spala bez svého vědomí, každopádně jsem vzdala jakoukoli možnost, že se dostanu ven. Zkoušela jsem všechno, odemknout zevnitř, vybourat dveře, ale byla jsem zamčena na několik zámků a dveře držely pevně jako skála, zvlášť když byly kovové. Jediné, čeho jsem tím dosáhla byla obrovská modřina na levém rameni. Nikdo se zvenčí neozýval, bylo tu ticho, nesnesitelné ticho. Možná mě zavřeli někam, kde to nikdo nezná, kam nikdo nechodí. Chtěli se mě zbavit a teď se jim to splnilo.

Slyšela jsem kroky. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a připravila se k útoku. Otevřou dveře a nic netušíc dostanou ránu pěstí do hlavy, čímž nad sebou na chvilku ztratí kontrolu, nebo je alespoň překvapím a potom uteču. Bude to o sprintu a vzhledem k mé vysláblosti z nedostatku jídla a vody jsem byla v nevýhodě. Ale za pokus to stálo a kdyby to nevyšlo...mohli by mi ukončit to trápení a zabít mě.

Opravdu jsem slyšela odemykání několika zámků. Dveře cvakly a rozevřely se. Místo abych provedla svůj plánovaný útěk, jsem zůstala ohromeně zírat a stát jako solný sloup. V ústech jsem měla úplně vyschlo.
"C-co t-tady děláš?" zachraptěla jsem.
"Zachraňuji tě," odpověděl a místnost osvítilo světlo louče. Zamrkala jsem do toho náhlého světla.
Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale Russell mě předběhl:
"Mám tu pro tebe jídlo a vodu a taky oblečení. Povstalci už zaútočili na palác, musíme si pospíšit."
Podal mi váček a v něm krajíc chleba a láhev s vodou. Ani jsem se neptala, jak je možné, že Keegan zaútočil na palác zrovna teď, ale možná se mi to hodilo. Otevřela jsem láhev a zhluboka se napila. Russell mi zatím hodil vedle mě na zem oblečení a zbraně.
"Můžeš se prosím otočit?" poprosila jsem ho.
Russell se na mě nechápavě podíval a já vzdychla.
"Potřebuju se převléct."
"Jasně," přitakal a otočil se.
Rychle jsem ze sebe shodila ten hadr, co na mě zůstal a nasoukala se do kožených kalhot a volné haleny.
"Co to je?" ptala jsem se a držela při tom pochybný kus oblečení z tvrdého materiálu.
Russell se otočil a usmál se: "Tomu se říká ochrana, holčičko, obleč si to na to, ať můžem vyrazit."
Poslechla jsem ho. Vzala jsem meč a udělala pár dobře známých a zažitých chvatů. Nepohybovalo se v tom až tak zle. Ještě jsem si vzala šípy přes rameno a popadla připravený luk. S chlebem v ruce-přecejen jsem se potřebovala najíst-jsem běžela s Russellem ven z kobek.

Bylo tu úplně prázdno. Nikdo tu nikoho nehlídal.
"Odešli kvůli útoku?" zajímala jsem se.
Russellův smích mě přesvědčil o opaku.
"Ne, tady nikdy nikdo nehlídá. V podstatě nikdo neví, že tu něco takového je. Venku z města..."
"Jsme venku z města?" přerušila jsem ho.
"Sice venku, ale dá se sem dostat jen z paláce podzemní chodbou. Tyhle cely jsou zamčeny každá na několik zámků. Je nulová šance se zevnitř dostat ven. Může tě pouze pustit ven někdo z paláce, kdo má dostatek důvěry a ví, že to tu je. A taky kde to je. Získat klíč bylo těžší. Nikdo tu tedy nehlídá, protože to není potřeba. Zavírají se tu lidi a nechávají se tu shnít. Nedostanou ani jíst, ani pít. Po měsíci se sem přijde, sklidí se těla a nikdo se na nic neptá."
Běželi jsme po točitých kamenných schodech. Tahle odlehlá část paláce musela být docela stará.
"Proč mi vůbec pomáháš, Russelle? Nejdřív tam v lese, teď tady. Nebyl jsi na druhé straně?"
"Možná chvíli, ale srdcem jsem pořád Povstalec, Zabiják."
"Zradil jsi nás, zběhl si."
"Protože jsem nesouhlasil s tím, že bychom neměli mít v paláci zvěda."
"Ale odtrhl ses od nás, neposílal jsi žádné zprávy..."
"Bylo to riskantní."
"Všichni jsme tě zavrhli, byl jsi jedním z nich. Stačilo by pár slov a našli by náš tábor."
"Kdybych byl na jejich straně, už by náš tábor našli."
"Ten tábor už tvůj není," odsekla jsem.
"Copak nikdy nepochopíš, kolik mi bylo let? Dvanáct, dvanáct let. Jakmile jsem odešel, uvědomil jsem si, že sám nemám šanci, cestu zpátky do Tábora jsem nenašel. Tak jsem šel do města, sám, dvanáctiletý kluk. Dokážeš si představit, jaké to bylo žít jako Osmý?"

Zarazil mě, když jsem chtěla zahnout za roh. Nakoukl tam a zašeptal: "Jsou tam dva, jeden pro mě, jeden pro tebe." Vyšel zpoza rohu a já ho pozorovala. "Jaktože nejste v první vlně, hoši?" zeptal se a já si připravila šíp do tětivy a natáhla ji. Strážci něco začali brumlat, ale vtom Russell jednoho udeřil přímo do obličeje a já zareagovala šípem přímo v srdci toho druhého. Pro tohle jsem byla vycvičená, pro boj. Ale nikdy mi nečinilo štěstí, když jsem někoho zabila.

"A jak ses tedy dostal tam, kde jsi?" ptala jsem se, když jsme pokračovali chodbou dál.
"To je složitější, dost hodně složitější, jednou ti to povyprávím, ale momentálně nemám čas. Musíme se rozdělit, pokračuj dál," vtiskl mi do ruky plánek. "podzemními chodbami. Já si potřebuju ještě něco vyřídit."
Už už běžel pryč, ale chytla jsem ho za ruku a zeptala se: "Víš, kdo to je? Víš, kdo je Evangeline?"
"Nebylo těžké to zjistit, je celý život pod dohledem krále."