Duchové Ipatěvova domu

Léto - výročí

„Ukaž, co jsi namalovala," dotírá na Olgu Aňa. Hodiny kreslení děvčata milují. Postavit si plátno a stojan v parku nebo na terasu, nebo jen tak u stolu načmárat, co jim přijde na mysl. Kreslí si samy všechna narozeninová a vánoční přání, svými malůvkami doprovázejí dopisy i deníkové záznamy. Nejzdatnější malířkou je Olga, jinak z děvčat nejméně výrazná, ale ve světě tahů štětcem se cítí jistá, stejně jako když její fantazie proplouvá textem četných knih, které nesmějí chybět na jejím nočním stolku.

„Nechej mě, Nasťo, ještě to není hotové."

„A to vadí?" nevzdává se Anastázie.

„Myslím, že obraz by měl autor představit druhým, až si jím bude sám jistý, až bude vědět, že je na něm všechno, jak to chtěl mít."

Anastázie je s takovou odpovědí sotva spokojená. Uraženě odkráčí na své místo a na svou čtvrtku začne tužkou kreslit podivnou změť spirál a čar. Učitel Voronovskij zatím pomalu obchází své svěřenky, tu poradí, tu pochválí započaté dílo. Marie kreslí pěkně, pečlivě, ale chybí jí vnitřní zaujetí, Tatiana je zdatná malířka, její obrazy jsou dobrým řemeslem. Anastázie kreslí ráda a ráda se svými díly chlubí, zatím jim ale schází zralost a jistota.

„Co to má být, Anastázie Nikolajevno," zděsí se Voronovskij při pohledu na Nastinu čtvrtku pokrytou čmáranicemi, které v několika místech papír úplně proryly až na povrch lakovaného stolu. Aňa zlobně krčí čelo.

„To je ............, chtěla jsem namalovat protivnost."

„Takže autoportrét," podotkne bez známky podrážděnosti učitel, „ale na můj vkus je to trochu monochromatické, protivnost má přece tolik odstínů."

Starší dívky vyprsknou smíchy, čímž Nastin hněv jen posílí. Popadne čtvrtku a vztekle ji roztrhá na kousky.

„Támhle je lopatka a smetáček," ukáže Voronovskij ke krbu. Nasťa však rozhodně nechce ustoupit, a tak raději na kolenou kousek po kousku posbírá své rozcupované dílo a útržky vyhodí do krbového tělesa.

„A teď se můžeme dát do malování, co kdybyste nakreslila, co ráda děláte," navrhne učitel. Na konci lekce Nasťa odevzdá roztomilou kresbu sebe s maňáskovým divadlem, kterým onehdy bavila nemocného Ljošku.

Za tři dny je ukojena její zvědavost. Olga před celou rodinou odkryje svůj obraz.

„To jsme my, chtěla jsem namalovat carskou rodinu v roce třístého výročí panování Romanovců."

Všichni včetně Alexejovy fenky Joy zaujatě prohlížejí postavy na plátně. Car s carevičem ve slavnostních uniformách, Alix a děvčata ve dvorském oděvu s vlečkou, jen s tím rozdílem, že carevninu hlavu zdobí smaragdová tiára, zatímco velkokněžny mají tradiční ruské kokošniky. A babička Minnie, jako vždy elegantní ve svém úboru, střídmém v barvách, ale dokonalém co do střihu.

„A kde je teta Ella? A Olga? A co strýc Míša?" zklamaně se ptá Ljoška.

„Olenka tam nemohla dát opravdu celou rodinu," utěšuje ho otec, „to by to dopadlo jako onehdy, když jsme se fotili i s Hessenskými."

Všichni se rozpovídají o tom, jak je fotograf nemohl vyrovnat na schodiště, pak se mu zdálo, že dámy napravo jsou moc tmavé a dámy nalevo zase světlé. Děti zatím zlobily, takže rodiče museli odbíhat, aby své potomky pochytali a vrátili na původní místo. Synové tety Xenie Rostislav a Dimitrij se mezi tím stihli poprat, takže jejich sváteční oblečky už nevypadaly tak svátečně a byli svou matkou vykázáni do druhé řady, aby podle jejích slov neplodili ostudu. A to všechno ještě natáčel přičinlivý kameraman, který nakonec na četné žádosti ponechal jen samotný konec procesu, kdy se početné příbuzenstvo jakž takž usadilo a děti jakž takž uklidnily.