Duchové Ipatěvova domu

Podzim - smrt svatého muže

Petrohrad vře. Zatímco zbytek Ruska stále ctí cara jako nezpochybnitelného vládce, v hlavním městě se šíří napětí a vše spěje ke konečné ničivé bouři. Stále častěji se objevují letáky bolševiků vyzývající ke stávkám a nepokojům. I přes úspěšnou Brusilovovu ofenzivu klesá víra ve válečné úsilí, lidé reptají na nedostatek potravin, dva roky války si vybírají svou daň v podobě nekonečných seznamů mrtvých a zmrzačených. Je potřeba najít viníka. Je potřeba vybít si všeobecnou frustraci na někom, kdo za to podle mínění davu může. A není lepší oběti než nerozhodný, jemný car a jeho německá manželka. V Dumě hřmí hlasy o německé špionce, na ulicích lidé vykřikují hanlivá hesla zostouzející Nikolaje i jeho rodinu. Je nějaká spravedlnost, když Romanovci žijí v přepychu, zatímco národ trpí?

Málokdo v této atmosféře nenávisti vidí, že nejvíce trpí právě unavený car, tlačený do dalších bojů svými spojenci i vlastními generály. Vyčerpaný Nikolaj tráví většinu času na cestách, kde ho daleko od rodiny tím více ubíjejí panovnické povinnosti. Když se ve svém salonním vlaku večer ukládá ke spánku, i přes únavu často dlouhé hodiny nemůže usnout. Vstává proto znovu z lůžka, píše dopisy, nebo si čte a někdy zaloví v útrobách svých zavazadel pro lahev vodky a zpije se osaměle do němoty jako poslední ochmelka z přístavní putyky. Ráno ho jeho pobočník nachází s očima podlitýma krví a propadlými rysy.

Je ještě jeden důvod, proč Nikolaj ve své osamělosti sahá po flašce. Rasputin. Pomluvy o něm a o Alix nabývají obludných rozměrů. Těžko říci, který zlomyslný vetřelec ten obrázek na Nikolajův stůl položil zalepený v obálce jako běžný dopis. Ale byl jednoho rána tam, založený mezi ranní poštou. Car bezmyšlenkovitě nožem otevírá jeden list za druhým, rozevírá ho a očima rychle projede obsah. Až u osudného dopisu se zarazí, když mu dojde, co vidí. Nad nápisem samoděržaví... V rysech karikovaných osob jasně rozeznává Alix a zlořečeného Rasputina, který s lascivním úsměvem hladí nahé carevně ňadro. Nickymu se zastaví dech. Chvíli lapá po vzduchu, pak vyskočí a vší silou praští do stolu.

„Do prdele, kurva, do prdele."

Bezmocný vztek mu zatemňuje mozek. Přechází po kupé jako lapené zvíře v kleci. S hlavou v dlaních cítí, jak mu ve spáncích zběsile tepe krev. Pohled na skříňku, v níž je uložené jeho prádlo a osobní věci. Dva kroky stačí, aby ji mohl otevřít a pod kupičkou prádla nahmatat osobní perletí posázený revolver, dar od jeho strýce Vladimira. Omámeně na zbraň zírá. Je nabitá? Zkusmo roztočí kohoutek a stiskne spoušť proti zdi. Ozve se jen neškodné cvaknutí. Kdyby nabitá byla, vyšla by rána, nikdy nenaplňuje jen některé komory. Položí zbraň na psací stůl a posadí se. Je slyšet jen pravidelný tikot příručního budíku a rytmický zvuk kolejí. Vlak se ve stejném rytmu pohupuje, tadam tadam. Nicky cítí, že uspávající monotónnost vlaku začíná působit i na něj, víčka jsou najednou těžká k neunesení. Je stále těžší udržet pohled upřený na ležící zbraň. A pak, aniž by si to přál, jeho vyčerpaná mysl vypne, hlava padne na desku stolu a car usne. Probudí ho až zvuky nádraží, kde zřejmě vlak zastavil, aby posádka doplnila uhlí. Jak dlouho spal? Byl tu někdo mezi tím? Vše se zdá leží na svém místě. I revolver zlověstně rozevírající ústí hlavně. Pro Boha živého, co jsem to chtěl udělat? Smete ze stolu všechny písemnosti, revolver zahodí hluboko do šatníku a rázně zabuší na dveře. Otevře jeden z jeho pobočníků, kapitán Aksyuta.

„Přejete si, Vaše Veličenstvo?"

„Vracíme se domů, dejte pokyn, že co nejdříve odjíždíme do Petrohradu."

„Ale, Pane, máte ještě naplánované dvě zastávky. A Stavka si přeje s Vámi konzultovat nově vzniklou situaci na západní frontě."

„Už jsem řekl, kapitáne, na Vánoce chci být každopádně doma. Máte taky rodinu?"