Duchové Ipatěvova domu

Zima - poprava

Zima - poprava

Odpusťte mi, že jsem ani nemohla říci na shledanou.

Je mi to tolik líto. Tak moc bych se s vámi chtěla rozloučit, ale naši věznitelé a později i vrahové nás nechali v bláhové naději, že tohle peklo jednou skončí a my zase budeme volní. Tak to papuška večer před tou osudnou nocí říkal. Že má přes jednoho komisaře tajný kontakt na bílé a ti zase na Angličany. Že se jedná o našem propuštění. Když nám řekli, že se musíme přesunout, měla jsem strach, ale zároveň jsem věřila, že bílí jsou blízko a brzy nás vysvobodí. Proč by nás jinak chtěli stěhovat.

Na ulici bylo nezvykle ticho už od odpoledne. I když jsme za vysokou palisádu z prken neviděli, přece jen jsme slýchávaly běžné zvuky z ulice, útržky rozhovorů, zvuk projíždějícího povozu. Ale ten den vše zamrzlo v podivné pauze mezi notami obyčejného života. Mamá nám řekla, že si na sebe máme vzít spodní košile, kam z rubu sestry našily ještě v Tobolsku naše diamanty a drahé kameny. Je zázrak, že je dozorci neobjevili, protože mně, papuškovi a Mamá prohledali zavazadla hned po našem příjezdu do Jekatěrinburgu.

Doktor Botkin se tvářil celý večer jako kakabus. Myslím, že tuší něco zlého, nebo ho zase trápí jeho ledviny, kvůli kterým si musí píchat tajně injekce. Je vážně divné jíst jako rodiny, když vám za zády stojí skoro neznámí lidé. Teď když je Skorochodov pryč, nám sem poslali nějaké nové dozorce. Jsou to prý další bolševičtí komisaři, jako by nestačili ti, co tu už máme. Aspoň sestry se mnou už zase mluví.

I když dnes u večeře nemluví vůbec nikdo. Olenka od té doby, co odvedli Nagorného, je ještě hubenější a průsvitnější a Nasťa se teď chová mírně jako ovečka.

Po jídle jsme se uložili ke spánku. Se sestrami se vždycky modlíme za to samé, aby nás Bůh nějak dostal z tohohle hrozného místa. Spala jsem jen na jedno oko, takže když u nás zabušil na dveře jeden z těch bolševických hrubiánů, vyskočila jsem z postele jako první. Prý nás převezou. Máme si sbalit to nejnutnější a sejít do jídelny. Odtud nás vedou přes dvůr dalšími dveřmi dovnitř a pak dolů do sklepa. Udiveně se díváme jeden na druhého. Proč sklep? Nemůžeme na povoz počkat na dvoře? Ale je to prý jen na chvíli. Mamá si stěžuje na nohy a Ljoška, kterého nese otec v náručí, se také nemůže postavit, tak nám přinesou dvě židle. Vzaly jsme si s Nasťou každá jeden polštář, v nejhorším si na něj sedneme a opřeme se o zeď.

Dlouho se nic neděje. Papá se co chvíli povzbudivě usměje na Ljošku, který ale jen apaticky zírá do zdi. Zřejmě ho zase bolí ta zatracená zlomenina. Mamá muchlá nervózně kapesník a doktor Botkin a Charitonov popocházejí po místnosti.

Pak se dveře otevřou a vstoupí několik mužů v čele s Jurovským.

„Z rozhodnutí uralského sovět kvůli zločinům proti Rusku jste byl vy, Nikolaji Alexandroviči, i vaše rodina odsouzeni k smrti a budete ihned zastřeleni."

Papá se na nás nechápavě otočí: „Co, cože?"

Ale to už vrazi vytahují pistole a revolvery a poprvé vypálí. Mamá klesá k zemi uprostřed nedokončené modlitby jako první. Papušku zasáhne do prsou Jurovskij. Ječíme s Aňou jako zběsilé a padáme jedna druhé do náruče. Tanuška, bojující jako vždy až do konce, nás svým tělem zaštiťuje, takže ještě můžu zahlédnout zkamenělého Aljošu, stále sedícího strnule na židli, než ho jeden z vrahů pažbou srazí dolů. Můj milovaný bratříček se pokouší plazit do bezpečí, ale popravčí mu přiloží k uchu revolver a dvakrát vypálí. Kulky létají po místnosti a odrážejí se od stěn. Nasťa se snaží krýt polštářek, ten ji ale jeden z vrahů vyrve z ruky a sprškou kulek do jejího hrudníku ukončí její život.

Krvácím, cítím teplé pramínky na své hrudi, ale stále vnímám. Střelba na chvíli ustala. Jurovskij a jeho poskokové se procházejí mezi svými oběťmi. Tahle ještě žije, křikne kdosi. Matným zrakem vnímám zarostlý obličej.

„Jak je to možné? Doražte ji bajonetem."

Už neudržím víčka otevřená. Prudká bolest projede mým hrudníkem. Něco se ve mně definitivně láme. Chci ještě nahmatat Nastinu ruku, ale nejde to.

Jmenuji se Marie Nikolajevna Romanova a před pár dny mi bylo devatenáct. Další narozeniny už neoslavím.

Odpusťte mi, že jsem se nemohla ani rozloučit.