Duchové Ipatěvova domu

Zima - rudé peklo

„Pojď jsem kluku!" křikne na Ljošku Anatolij Kudrin.

„Nemůže přece chodit," hlesne Alix, ale Kudrin jí nevěnuje pozornost.

Chlapec se na něj otočí, ale v očích mu plápolá něco, co komisaře skoro vyděsí. Býval přece tak mírný, poddajný, spíše nemluvný, ale teď Ljoškova tvář plane dlouho potlačovaným hněvem.

„Já jsem Alexej Nikolajevič Romanov," vyráží ze sebe, „následník ruského trůnu. Mluv se mnou s úctou, ty slouho!"

Nikolaj zoufale těká očima z jednoho na druhého. Jestli se Kudrin opravdu rozzlobí a sundá z ramene pušku... Alix v sobě potlačí vyděšený výkřik. Tatia a Olenka se přitisknou jedna k druhé a Maška se tlumeně rozpláče. Jen Nasťa se nechvěje strachy, ale vztekem, a její postoj bezděčně kopíruje bratrův.

Ti dva se měří pohledy. Kudrin se přiblíží o několik kroků, takže od Alexeje ho dělí vzdálenost sotva na délku paže. Všimne si při tom, že chlapec už je stejně velký jako on. Jeho hnědé oči ho propalují a chřípí se mu chvěje. Oblečen v uniformě vypadá jako voják připravený k útoku. Kudrin zvažuje, zaslouží ztrestat to drzé mládě, houby mu záleží na tom, že to býval kdysi carevič, ale jeho soudruzi nesmí vidět jeho vlastní slabost. Na druhou stranu, kdyby chlapce zranil, kluk to nepřežije, vykrvácí, a to není scénář, který z Moskvy schválili. Musí proto ukázat velkorysost, kterou by se neshodil.

„Máš odvahu, Aljošo," řekne proto jen a snaží se o to, aby tón jeho hlasu zněl blahosklonně a zároveň pobaveně nad tím, že tohle štěně z carské krve mu zavrčelo u ucha.

Ještě ale není nebezpečí zažehnáno. Ljoška zlobně krčí čelo, povýšena milost, které se mu dostalo, ho neuspokojuje. Chce, aby se ten odporný chlap, který vylezl z bůhvíjaké stoky, omluvil, což Kudrin nemá ani náhodou v úmyslu. Otáčí se k chlapci zády, čímž dává najevo, že celá záležitost končí. Je proto překvapen, když mu na krku přistane mokrý plivanec.

„To abys věděl, co si o tobě a o tvých bolševických soudruzích myslím. Radši mě zabijte, než snášet tohle. Otoč se, ty zbabělče a zastřel mě. Na co čekáš. Beztak už můj život nestojí za nic, jsem mrzák."

Čas se na okamžik zastaví. Alix zavře oči a v duchu se modlí. Nikolaj připravený sám nastavit tělo případné kulce má svaly napjaté jako struny. Tatiana s Olgou se sesunou k zemi do mokrého sněhu a ani nedýchají.

Pak se scéna znovu rozpohybuje. Kudrin se jako šelma vrhne na Alexeje a srazí ho k zemi. Alix navzdory bolesti v nohou a v zádech vyskočí z kolečkového křesla, ale předběhne ji Nagornyj a popadne zezadu útočníka. Chlapec se zatím v blátě zmítá pod Kudrinovým stiskem, který mu drtí hrdlo. Ale námořník má větší sílu a rozzuřeného komisaře odtrhne. Ljoška sotva popadá dech, chrčí a kašle, ale to už k němu přibíhá Alix a bere ho do náručí. Kudrin teď plane neskrývanou nenávistí, strhne z ramene ručnici a namíří s ní na Nagorného.

„Néé!"

To Olga se vrhne mezi oba muže a postaví se pušce do cesty. V jejím pohledu je zoufalá prosba, padá na kolena a v prosebném gestu zvedá oči ke Kudrinovi. Kudrin zaváhá, nemůže tomu pohledu uniknout. Není snadné hledět do tváře své oběti a vědět, že ona ví. Anatolij Kudrin mrskne zlobně ručnicí o zem a zmizí v útrobách domu. Nagornyj, špinavý od bláta, se zvedá ze země. Jeho pohled se zkříží s Olenčiným.

„Děkuju," vysouká ze sebe. Olenka mu jemně okrajem svého kabátu stírá z tváře sníh a mazlavé bahno. Klement kupodivu neucukne, ale v jeho rysech je znát napětí z Olenčiny blízkosti.

Všichni jsou otřeseni. Alix se rozklepou nohy tak, že bez Nikolajovy pomoci by nedošla do svého kolečkového křesla.

Alexej praští berlí do bláta: „Měli jste ho nechat, aby mě zastřelil, copak je tohle život. Stejně nás dříve nebo později zabijou."

„Co to říkáš, Ljoško." Mariiny veliké oči hledí zděšeně na bratra.

„A co sis myslela, Maško, že si nás tady budou oprašovat jako v muzeu."

„Tak dost," zarazí ho Nikolaj, „Alexeji Nikolajeviči, zakazuji ti říkat takové věci. Jsi ruský carevič, následník trůnu, nebudeš se chovat jako ufňukané děcko."

„Ano, Papá."

Po vypětí předchozích chvil jsou všichni k smrti unavení. Nikolaj pomůže Aljošovi sebrat berli a pak dostrká Alixino křeslo do domu. Za nimi se bez jediného slova trousí jeho dcery.

Kudrin je sleduje z okna v přízemí. Má pocit, že něco uvnitř mu trhá vnitřnosti, zloba jím lomcuje jako v horečce. Ve své ložnici se pak zlije vodkou do němoty a proklíná Romanovce, kvůli kterým je jeho život hotové peklo. Osud Klementa Nagorného je od tohoto okamžiku zpečetěn.