Duchové Ipatěvova domu

Zima - Ella - Alapajevsk, 18. července 1918

Ella té noci nezamhouřila oko. Cosi uvnitř jí nedovolovalo usnout. Zatímco její spoluvězni tiše oddychují, bývalá velkokněžna se se sepnutýma rukama úpěnlivě modlí. Občas se jí únavou zavřou oči a Ella se začne potácet na prahu bdění a spánku. V tomto stavu začíná její mysl pracovat na samochod a vytvářet změť obrazů, které se jako filmová políčka rychle střídají. Výseky z života, pohledy do tváří blízkých, které Ella už měsíce neviděla, výjevy tak krátké, že ani nedokáže zaznamenat jejich smysl. Její paměť chaoticky vyvrhuje zážitky posledních dnů a měsíců, které se dají přirovnat k nočním můrám.

Na jaře byla Ella vzata z tichého domova Martomarininského kláštera a uvězněna nejprve v Moskvě, pak v Permu. Oddělena od společenství sester i rodiny, doprovázená jen věrnou sestrou Varvarou, kterou ji její věznitelé ponechali jako společnici, si snaží stále zachovat pevnou naději a jasnou mysl. V těch dnech cítí, že nejvíce naplňuje Kristovo poslání být světlem pro druhé. Samota jí umožňuje trávit čas na modlitbách a při čtení Písma. Svou pokorou a laskavostí si získá i dohlížející vojáky, kteří sestru Alžbětu, jak se teď Ella jmenuje, začnou respektovat a mnozí v sobě najdou zbytky bývalé víry.

Mezi jejími spoluvězni se nacházejí příbuzní jejího zavražděného manžela, jeho bratranec Sergej Michajlovič a také mladičký Vladimir Pavlovič, syn nejmladšího Sergejova bratra Pavla, se kterým se Ella brzy sblíží. Hezký a inteligentní chlapec s ní vede dlouhé rozhovory o literatuře a dějinách, po čase se jí také svěří s láskou k Ellině neteři Marii.

„Jestli se odtud dostaneme, chtěl bych si po válce Marii vzít. Slíbili jsme si to, když jsme se viděli naposledy," prozradí Elle během jednoho teplého večera v květnu.

Pak je znovu převezou, tentokrát do Jekatěrinburgu. Tam se na Ellu a ostatní usměje nenadálé štěstí.

„Jelizaveto Fjodorovno," přitočí se k Elle velkokníže Jan Konstantinovič, „jeden z vojáků mi prozradil, že tady v Jekatěrinburgu bolševici vězní cara a jeho rodinu, myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat."

Elle se rozbuší srdce. Alix a děti, tak blízko jí? Zaplaví ji bolest. Vzpomínky na poslední rozhovor s milovanou sestrou ještě čas nezahojil. A je tu také smutek nad tím, že i její nejbližší postihl stejný osud. Bože dobrý, prosím chraň mou sestru, Nickyho a jejich děti. Na ničem už mi nezáleží, ale je zachraň. Ella se modlí celou noc, ráno je pak bledá, s propadlými tvářemi a kruhy pod očima je už jen odleskem bývalé krásy. Kéž by s nimi mohla promluvit, alespoň z dálky je zahlédnout. V okamžiku, kdy už si myslela, že ji pozemské bytí je lhostejné, si k ní život našel opět cestu. Večer počká, až bude Jan Konstantinovič o samotě.

„Chci vás o něco požádat. Je-li to alespoň trochu možné, chtěla bych sestře poslat pár slov. Myslíte, že byste to uměla zařídit?"

Velkokníže nenápadně kývne.

„Čas od času jednoho z dozorců uplácím doutníky. Udělá to."

Elle se klepe ruka. Jak vyjádřit všechny ty pocity v několika slovech? A má o všem říci Vladimirovi? Chlapec je, zdá se, smířený s osudem, ale ze společných rozhovorů Ella dobře chápe, že jeho city k Marii neochladly. Nakonec se rozhodne mu nic neříct. Blízkost milované dívky by mohla mladíka jako on dovést k nějakému neuváženému činu, který by mohl ohrozit jeho i Mašku. Každopádně přidá nakonec pár slov, které by neteř ujistily, že její milý na ni nezapomněl.

Nejdražší Alicky,

osud tomu chtěl, že nás přivedl v jednom okamžiku na jedno místo. I když obě teď sdílíme stejný osud vězňů jen několik ulic od sebe, neumožňuje mi moje postavení, abych jen pomyslela na to tebe a ostatní vidět. Vím, že můj život se chýlí ke konci, a jsem s tím smířená. Jediné, co ještě musím, je urovnat naše vzájemné vztahy. Nerozešly jsme se v dobrém, vím, ale přesto věřím, že sesterská láska a blízkost nemůžou být narušeny jedním nedorozuměním. Žádám tě tedy o odpuštění, pokud jsem ti jakkoliv ublížila. Polib za mě prosím děti, miluju je jako vlastní, a Nickyho. Je to skvělý manžel a otec.