Duchové Ipatěvova domu

Zima - do neznáma

Některá rána si budete navždycky pamatovat. Aspoň tak vnímala Tatiana ráno, když jim při snídani s bledou tváří přišel kapitán Aksyuta oznámit zdrcující zprávu.

„Vaše Veličenstvo, omlouvám se, že vás ruším u snídaně, ale mám tu rozkaz z petrohradského sovětu."

„Víte, že mi nemáte tak říkat."

Aksyuta kývne, jako že rozumí. Nikolajovi se zdá, že se nepatrně třese. Několikrát naprázdno polkne a pak pokračuje.

„Máte se s rodinou i personálem co nejrychleji sbalit. Budete převezeni na nové místo. Petrohrad už pro vás prý není bezpečný."

„Máme opustit náš domov?" vyjekne Alix, „to jim nestačí, co nám udělali? Nicky, to nesmíš připustit."

Nikolaj je naoko klidný. Rozvažuje možnosti. Není možné se nepodřídit, i když to znamená vydat se nebezpečí. Deportace může znamenat i jejich konečnou stanici, smrt, nebo zmizí kdesi v táborech na Sibiři. Očima přejíždí po svých dětech, které mu visí na rtech. Děvčata mají vesměs v očích slzy. Carské Selo pro všechny znamenalo jistotu, pocit bezpečí v prostředí, které důvěrně znali.

„Podvolíme se," promluví konečně, „nic jiného nám ani nezbývá, jsme zajatci revoluce."

Aksyuta zasalutuje: „Dokud budu moci, já i moji muži vás budeme doprovázet, kamkoli se hnete. Máte mé slovo důstojníka."

Car mu pozdrav vrátí a kapitán odejde.

„Papá, co s námi bude," rozpláče se Marie, „co s námi udělají?"

„Neboj se, Mášenko, určitě nás jen převezou na bezpečné místo. Naši lidé nás dříve nebo později zachrání. A Angličané už určitě jednají o našem propuštění. Musíme to vydržet. Je to jen otázka času."

Alexej pozoruje otce s nedůvěrou. Jeho krátký život byl už naplněn tolika zklamáními, že jeho pochybnosti v tuto chvíli převažují nad otcovou autoritou. Nikolaj cítí, že syn potřebuje povzbudit.

„Pojď sem, Aljošo."

Chlapec s tázavým pohledem přistoupí k otci. Nikolaj vidí, jak v posledních měsících vyrostl. Hladké čelo se mu krabatí a za ním víří neposlušné myšlenky. Nikolaj vezme syna kolem ramen, jak nejpevněji to dokáže.

„Alexeji Nikolajeviči, nebude to dlouho trvat a bude z tebe mladý muž. Tvoje sestry a matka tě potřebují, protože já je sám nedokážu chránit. Musíš mi pomoct. Pomůžeš mi?"

Alexejova bystrá mysl zachytila otcovo sdělení mezi řádky: „Znamená to, Papá, že už jsem dospělý? Žádná nemoc? Žádní strážci?"

Alix chce do jejich rozhovoru vstoupit. Její mateřské srdce se brání myšlence, že by měl Aljoša přestat být tím chráněným dítětem. Copak Nicky neví, že každá sebemenší oděrka může být v jeho případě fatální? Ale car a jeho syn jsou teď natolik zaujati jeden druhým, že Alixiny varovné pohledy se míjejí účinkem.

„Teď jsi, Ljoško, muž, kdyby se mi něco stalo, tak i hlava rodiny. To je tvůj úkol."

Pak se otočí na Alix, ztuhlou, potlačující pláč.

„Sunny, od téhle chvíle bude Aljoša spát v ložnici se mnou. Není už žádné dítě, aby byl v pokoji se ženskými."

„Nicky, proboha tě prosím..."

„Už jsem řekl, jestli chceš opravdu pro našeho syna něco udělat, propusť ho. Nemůžeme ho donekonečna opečovávat jako nemluvně."

Alix sklopí oči. Prohrála. Celé roky měla pocit, že Ljoška je jen její. Andílek, kterého jí seslalo samo nebe, dítě požehnané tisíci modlitbami a slzami prolitými nad svícemi, které zapalovala v chrámu, aby se nad ní Svatá Bohorodice smilovala. Trpěla vždy, když se její chlapeček vzdálil z jejího dohledu. Seděla dlouhé hodiny u jeho lůžka, když přišel atak hemofilie a carevič ležel na lůžku téměř neviditelný pod vrstvami obvazu, který měl zabránit krvácení. Mezi ní a synem vzniklo mimořádné pouto. Sama jej ukládala do postele. Milovala, když ho mohla ukázat světu. Jejich společné fotky vyzařovaly ono zvláštní propojení, které jí umožňovalo odhalit mnohé ze synova nitra. Nikdy přitom nezapomínala na svá děvčátka, milovala je stejnou láskou, ale dcerky byly zdravé a plné života, schopné ve čtyřech si vytvořit svůj vlastní svět, zato Aljoša trpící bolestí i nedostatkem běžného kontaktu s vrstevníky ji potřeboval. Teď ve 12 letech jí byl vytržen z náruče, aby vstoupil do mužského světa. Chápala, že Nikolaj má pravdu, ale zároveň ji to naplňovalo prázdnotou.

„Papá, půjdeme si sbalit," promluví do ticha Olga a sestry se rychle vytratí z jídelny, aby nechaly rodiče o samotě.

„Proč musíme pryč? A kam nás odvezou? Já nikam nechci."

„Slyšela jsi papušku, Aňo," napomene Anastázii Olga, „třeba to bude lepší, tady v Petrohradě nás každý nenávidí. Už jsi zapomněla, jak se k nám dobývali tenkrát dobývali?"

Tatiu při té vzpomínce bodne u srdce. Ortipo, tušící její neklid, se na ni dívá s bezpodmínečnou důvěrou v hnědých očkách a snaží se postavit na zadní, aby ho podrbala mezi ušima. Plete se jí mezi nohama, když do proutěného kufru ukládá pár nejnutnějších kusů oblečení, dvě tři nejoblíbenější knihy, prádlo a slamák proti slunci. Ten pak ale vrátí zpět do skříně, taková hloupost. Raději přibalí pevné boty, ve kterých s otcem zlézali útesy na Krymu, a několik šál a čepici. Nahlédne ještě do Ljoškovy ložnice, ale tam už se otáčí Děmidová, která je se svým kufrem rychle hotová, a tak přispěchala na pomoc carským dětem. Rodina i jejich blízcí se pak vláčejí se zavazadly do vstupní haly, kde je od nich přejímají vojáci. Monsieur Gilliard všechny překvapí s příruční brašnou.

„Nebude to nadlouho, uvidíte, brzy se všichni vrátíme," vysvětluje své nedostatečné vybavení, „a aspoň můžu pomoci ostatním." Ujme se kufru Nastinky Hendrikové, která se ještě úplně nevzpamatovala v šoku, a do druhé ruky popadne brašnu, která patří Těglěvové. V parku na ně čekají krytá auta, která je mají převézt na nádraží.

„Musíte, chvíli počkat, Nikolaji Alexandroviči, máme menší problém," přibíhá odkudsi zadýchaný plukovník Kobylinskij.

„Tomu říkáte menší problém, plukovníku?"

Alix jako první zachytí vřavu u brány a bezděčně sevře Nickyho paži. Sestry se srotí k sobě, jako by jedna v druhé hledaly ochranu. Aljoša těká očima z jedné skupiny na druhou, ale nakonec se přivine k otci. Hluk sílí, zdá se, že ocelová brána do parku se otřásá v pantech.

„Nechápu, kdo jim to řekl," kroutí Nikolaj nevěřícně hlavou.

„Nebojte se," uklidňuje všechny Kobylinskij, „mým chlapcům se brzy podaří ty křiklouny odehnat. Nastupte si na korbu."

Nikolaj pomůže nahoru Alix a poté i svým dcerám. Aljoša se vyšvihne sám. Kulaťoučkou Děmidovou musejí muži maličko popostrčit, stejně jako Nastinku, která ztuhle stojí ne nepodobná biblickému solnému sloupu. Ostatní včetně guvernantek a učitelů vylezou na korbu druhého vozu. Spolu se zavazadly je na korbě vojenského vozidla dost těsno. Car s rodinou beze slova obsadí prkenné lavice, všichni jsou k sobě přitisknutí, jako by srostli v jedno tělo. Sestry se drží za ruce a Alix se modlí. Vozy se dají do pohybu, a jak se blíží ke zlaté bráně, hluk stále sílí. Kolona se zastaví.

Nikolaj maličko odrhne plachtu. Kolem parkové zdi se tísní desítky lidí, někteří drží rudě napsané transparenty, Nicky zachytí pouze jeden se slovy SMRT CAROVI, AŤ ŽIJE LENIN. Pár odvážlivců lomcuje s mříží, ta se ale otvírá ven, takže jejich těla brání, aby vojáci mohli bránu zevnitř rozevřít. Někdo si všimne carevniny vyděšené tváře za poodhalenou plachtou.

„To je ona, Rasputinova děvka. Německá zrádkyně. K čertu s tebou i s celou tvojí rodinou."

Nikolaj padne zpátky na lavici a obejme třesoucí se Alix. Zvedne se pár rukou vyzbrojených kameny, ale odvaha útočníků poklesne, když vojáci prolomí masu těl u brány a s pomocí ručnic tlačí dav dál do ulice. Do carova auta přiskočí Kobylinskij a dá rychlý pokyn řidiči, který okamžitě dupne na plyn. Vozidlo se maličko vzpouzí, není stavěné na takové zacházení, ale masivní kola se rychle opřou do pískové cesty a náklaďák se řítí směrem k bráně. Ještě několik metrů a bezpečně se prosmýkne kolem hrozících pěstí a nenávistných výkřiků. Když i druhé vozidlo opustí zámecký park, dívky vyděšené k smrti padají k zemi, kde v záchvatu hysterického pláče objímají jedna druhou, aby se ujistily, že tentokrát se jim podařilo vyváznout.