Duchové Ipatěvova domu

Podzim začíná

Když šestileté Alix zemřela matka, byl to pro ni takový šok, že se na dlouho přestala smát. Ve své dětské hlavičce samu sebe obvinila z matčiny smrti, i když nebylo jisté, které z hessenských dětí vévodkyni fatálně nakazilo. Záškrt se po jejich návratu z cesty po Evropě mezi sourozenci rychle rozšířil. Zbyla jen Ella a její křehká, vyčerpaná matka, aby tu armádu marodů zvládly. Pak zemřela malá Marie. V pouhých čtyřech letech nemoci nedokázala vzdorovat. Alice to před dětmi dlouho tajila, ale když z ní Ernie vymámil krutou pravdu, jako kvočna objala své zbylé potomky a pokryla jejich tvářičky polibky. Pak, zatímco se všichni uzdravovali, ulehla sama a krátce na to skonala. Bůh ví, proč si Alix vzala do hlavy, že to právě ona na Alici přenesla smrtelnou chorobu, na dlouho však její tvář zatvrdla v nedětsky vyhlížejícím posmutnělém výrazu, který už z jejího obličeje nikdy zcela nezmizel.

Aby jí nějak nahradil ztrátu milované matky, poslal ji otec spolu se sestrami na dvůr její anglické babičky Viktorie, kde se jí dostalo láskyplného přijetí, ale zároveň i jednoznačně nekompromisní výchovy. Alix, babiččin miláček, se zase začala usmívat, ne nahlas smát, ale její tvářičku čas od času zbrázdil lehký úsměv. Sunny, jak jí na anglickém dvoře říkali, perfektně ovládla angličtinu, která se stala jejím mateřským jazykem. Později mluvila anglicky i s dětmi, rodná němčina z jejího repertoáru téměř vymizela. Absenci smíchu si její okolí vysvětlovalo různě, nejčastěji jako marnivost dospívajícího děvčátka, které se bálo ukázat drobnou mezírku mezi předními zuby, mnozí ale pochopili, že se za ní skrývá nejistota a ostýchavost. Vedle dominantní babičky Viktorie Alix vyrůstala v tichou a uzavřenou dívku, velmi brzo poutající pozornost mužů svým tajemných, melancholickým půvabem.

Pak se v jejím životě stalo něco zcela zásadního. Obvykle tyhle chvíle přicházejí o pár let později, ale pro Alix osudové setkání s mužem jejích snů nastalo už ve 12 letech. Na svatbu zbožňované sestry Elly s ruským velkoknížetem Sergejem se těšila. V davu hessenských příbuzných ji nikdo nenutil být viditelnou, spíše zůstávala v pozadí. Všechnu pozornost strhla na sebe její překrásná sestra, do níž se okamžitě všichni přítomní muži zamilovali, a Ella se svou vrozenou grácií jejich nevyslovené návrhy obracela v přátelská gesta, vždy vtipná, kamarádská a nekonečně trpělivá a laskavá. Alix ji s obdivem sledovala zpovzdálí nikým nepovšimnuta, aspoň si to myslela, dokud se její oči jednoho večera těsně před svatbou nesetkaly s pohledem chlapce o něco staršího, o kterém už věděla, že je Sergejův synovec a následník ruského trůnu. Nebyl vysoký, ale měl pěkně stavěnou štíhlou postavu, světle hnědé, nakrátko ostříhané vlasy, a především upřímné modré oči, hluboké a výrazné, které jako jediné nehltaly krásnou nevěstu, ale se zájmem sledovaly její tvář. Když si povšiml, že jeho pohled je opětován, osmělil se a přistoupil blíže.

„Nikolaj Alexandrovič," vyslovil trochu přiškrceně s mírnou úklonou.

„Já vím, kdo jste. Synovec mého budoucího švagra. Já jsem Alix von Hessen und zu Rhein, aspoň tak na tom trvá otec, ale klidně mi říkejte jen Alix."

„Nikdy jsem takové jméno neslyšel," podivil se Nikolaj.

„Byla to přezdívka mé matky, když byla ještě malá. Ale už nežije, zemřela, když mi bylo šest."

„To je mi líto. Vlastně mi to došlo, když jste přicestovaly jen s otcem a bratrem."

„Ella je z nás nejstarší, vlastně všechny moje sestry jsou starší než já. Ernie bude asi jako vy. Já jsem naopak nejmladší. Ještě jsme měli Marii, ale ta taky umřela."

Alix připadá, že jen hloupě dětsky žvaní. Chtěla by říct něco duchaplného, ale úzkostí se jí stahuje hrdlo. Její jinak bledé tváři pokryla rudá barva, jak se za sebe stydí. Ale Nikolaj se na ni dívá pořád se stejným laskavým úsměvem.

„Taky mám hodně sourozenců, dva bratry a dvě sestry. Olišce jsou dva roky. Mamá už ji určitě dala spát, jinak by se tu pletla. Ještě neumí moc mluvit, ale zato rychle běhá. Kdybychom ji nehlídali, hned by někam zmizela. A nechtějte, abych vám vypočítal všechny tety a strýce, skoro nikdo se v nich nevyzná."

„To jsme si všimla, vždycky se mi někdo představí a já hned zapomenu, jak se jmenuje a ke komu patří."

„Je nás moc, časem se v tom zorientujete."

Rodinná témata jsou tím vyčerpána, tak Nikolaj nabídne své společnici, že jí přinese něco k pití. Zatímco odběhne pro sklenici domácí limonády, Alix se tetelí něčím úplně neznámým a novým. Je zvyklá, že se k ní lidé chovají se zdvořilostí patřící k jejímu postavení, ale mladý Romanov je jiný. Zachází s ní jako s opravdu dospělou, což je matoucí a zároveň nesmírně vzrušující. Alix rychlým pohledem do zrcadla zkontroluje, že je vše v pořádku, a s díky přijímá nabízenou sklenku. Když pak po dvaceti letech vzpomíná na ten večer, s úsměvem si vybaví, jak si přála, aby nikdy neskončil, jak pak s Nickym seděli venku na zídce a klábosili o všem možném, dokud ji tam nevyhmátl otec a s přísným výrazem odvedl. Odjezd z Ruska pro ni vnitřně znamenal dvojí otřes, oddělení od Elly a rozloučení s Nickym znovu na dlouhou dobu vymazalo úsměv z její tváře.

„Alix," Nicky žmoulá její ruku ve své, potící se stresem z toho, co se chystá vyslovit, „až budeš starší, myslím, až ti bude tolik, že by ses chtěla vdát, tak ... (bože, proč je to tak těžké v šestnácti říct dívce, že si ji prostě jednou vezmete). Chtěl jsem ti říct, že na tebe počkám, a až ti bude dost na to, aby ses mohla vdát, tak se rozhodneš, jestli mě taky budeš chtít. Ale já budu čekat, klidně až do skonání světa, protož vím, že patříme k sobě. Nicky a Alix, to přece patří k sobě. A budu se taky víc učit anglicky, kvůli tobě, abych tu tak hloupě neblekotal."

„Nicky a Alix, to zní tak krásně. Slibuju, že nikoho jiného nebudu chtít než tebe, i kdyby to byl sám německý král."

Čekání trvalo deset let, ve kterých z Alix vyrostla melancholicky krásná dívka, vysoká a štíhlá s plavými hustými vlasy a aristokratickým nosem. Pořád se skoro nesmála, takže její fotky byly všechny obestřeny fluidem záhadného smutku.Svatební šaty daly vyniknut jejímu útlému pasu, který ale později vlivem opakovaných těhotenství začal nabývat na objemu. Po vášnivé svatební noci vepsala svému muži na úvod nového deníku láskyplné věnování jako závazek do budoucích let.

Smrt nemůže rozbít lásku. Ticho plné lásky je vždy překrásné a sladší než všechna slova. Co láska spojí, osud nemůže rozdělit, jednoho dne láska spojí všechny milence v jedno.

„Ještě tomu pořád věříš," zeptal se jednoho rána Nikolaj své ženy po tom, co se vplížil jako zloděj do její ložnice, aby ukradl pár společných chvil, než se palác probudí k životu.

„Nikdy jsem nepřestala, Nicky. To přece víš. Neexistoval pro mě od dvanácti jiný muž než ty. Zlomila jsem v mládí pár srdcí, nejvíc jsem asi ublížila chudákovi Bertiemu, toho si přála po mém boku babička Vicky. Byl to takový slušný anglický hoch, ale neměl tvoje oči."

Alix se usměje, nechává si tento u sebe vzácný projev pro své blízké, na veřejnosti je stále tou zamlklou a nepřístupnou ženou jako v dobách svého mládí. Nikolajovy rty se dotknou jejího krku a pomalu sjíždějí níž k dekoltu ranního úboru.

„Nicky! Co to děláš."

„Miluju svou ženu," směje se car, „to se snad smí. A nevymlouvej se na děti. Už jsou ve věku, kdy je z postelí musíme tahat heverem."

Alix se nakonec jeho laskání podvolí s úžasem nad tím, že i po dvaceti letech dokáže manžel rozbušit její srdce, jak se to stalo malé dvanáctileté Alix.

Jsi navždy uzamčený v mém srdci, ten maličký klíček je ztracený a ty teď v něm musíš zůstat napořád.

P.S. Omlouvám se všem za neumělý překlad autentických slov Alix, ale považovala jsem za dobré je do textu vložit jako dokreslení skutečného vztahu carských manželů.