Zima - zajatci ve vlastním domě

47 7 0
                                    

Po prodělaných spalničkách přišla Tatia opět o vlasy. Všichni sourozenci teď vypadali jako rachitičtí rekruti po odvodu. Nasťa a Maška ztrátu vlasů oplakaly, obě několik dnů nosily šátek a téměř nevycházely z paláce přesvědčené, že stráže na ně v jednom kuse zírají. Olenka přijala nový vzhled bez jediného protestu. Jedině Ljoška byl s oholenou hlavou spokojen. Prohlásil, že teď konečně vypadá jako muž. Pro Tatiu to nebylo nic nového. Déjà vu, které na ni hledělo po matčině holičském zákroku, ji nijak nevykolejilo.

„Možná bych si měla tenhle sestřih nechat, až příště zase něco chytnu, nebude se mnou žádná práce."

„Ty jsi divná. Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než mi to doroste," naříká Maška, „stydím se vylézt i do parku."

„Stejně tě nikam dál nepustí a vojákům je to jedno. Jestli sis nevšimla, mají na hlavě to samé," odsekne trochu podrážděně Tatia. Nechápe, že sestry se chovají, jako by se jim zhroutil svět. Měly by být vděčné, že jsou naživu. Olenka, jako by jí četla myšlenky, se poprvé vloží do rozhovoru: „Mně to nevadí, hlavně že jsme všichni zdraví a spolu."

Po pár dnech se mladší děvčata uklidní natolik, že se procházejí venku bez šátku. Začátek jara je dosud studený, takže situaci jim ulehčuje čepice, kterou si musejí někdy brát. Pak Tatia v žertu navrhne, že by si mohli udělat společné foto. Monsieur Gilliard je ochotně v parku zvěční. Když se pak nedočkavě vrhnout na vyvolané fotky, připadá jim najednou celá situace zábavná.

„A která jsem já, vůbec se nepoznám," kroutí hlavou bezradně Maška.

„Vypadáme úplně stejně," žasne Olenka a Nasťa se zalyká smíchy.

„Máme pěknou ránu," zhodnotí fotku Tatia, „ne že to budete někde ukazovat."

„Mně se to líbí," protestuje Ljoška.

Dny v Carském Selu ubíhají jednotvárně jeden za druhým. Každý se snaží najít si nějakou aktivitu. Alix, odkázaná většinu času na kolečkové křeslo, se vrhne na vyšívání a háčkování. Stres posledních týdnů přidal jejímu obličeji několik let navíc, na druhou stranu nadbytečná kila zmizela a Alix s údivem zjišťuje, že už skoro dosáhla váhy z doby svého sňatku. Děti a Nikolaj se nevyhýbají žádné práci. Když jaro definitivně ukončí studené a vlezlé zimní počasí, společně s personálem začnou obdělávat zahradu, která se má stát zdrojem přilepšení k mizerné válečné stravě. K zahradě patří i domácí zvířata, hlavně drůbež, kterou ochotně chodí krmit Ljoška. Park potřebuje po tuhé zimě prořezat a stejně jako dříve Nikolaj a děti pomáhají vojákům při rozbíjení ledů na jezírku. Z bývalého cara se stává hospodář, starající se o své malé panství, a Nicky zjišťuje, že tento nový poklidný život mu dělá nesmírně dobře. Zbaven nenáviděných panovnických povinností každým dnem o něco pookřeje, hýří vtipem a láskyplně si dobírá svou ženu.

Jedinou jeho starostí je teď zasmušilá Olenka, která i přes klid posledních týdnů zůstává hubená a netečná. Ožívá většinou jen v Ljoškově společnosti. Bratr víc než kdy jindy je na Olgu doslova nalepený, spolu se dlouhé hodiny procházejí parkem a vedou nekonečné rozhovory, jejichž obsah zůstává jen mezi nimi. V diskrétní vzdálenosti za nimi se neslyšně jako stín pohybuje Klement Nagornyj, který se na rozdíl od Děrevěnka rozhodl sdílet osud carské rodiny a odmítl Alexandrovský palác opustit, aby mohl zůstat se svým svěřencem. Ještě jeden důvod drží Klementa v Nikolajově rodině. Čím více se stává němým společníkem procházek carských sourozenců, tím častěji jeho pohled rozněžněle spočine na droboučké Olze. Vnímá její laskavost, dobrotu a tichou sounáležitost s bratrem. Jeho obdiv k nejstarší Nikolajově dceři se den za dnem mění v něco hlubšího, co si ale sám sobě zakáže dát jakýmkoliv způsobem najevo.

Zprávy zvenčí doléhají k izolované rodině jen jako kusé zkazky, které přinášejí velitelé stráží plukovník Kobylinskij a kapitán Aksyuta, který rovněž odmítne svého panovníka opustit a zůstane v Carském Sele po Nikolajově boku. Stává se tradicí, že oba důstojníci večeří s rodinou u jednoho stolu. V polovině dubna přinese Aksyuta přelomovou zprávu.

„Pane, myslím, že byste měl vědět, že do Petrohradu dnes dorazil Vladimir Iljič Lenin."

„Ten bolševický pomatenec? Nemá být někde ve Švýcarsku. Není přece možné, že by se jen tak dostal přes Německo, Rakousko, a ještě přes frontovou linii."

„Je to zcela důvěrná informace, ale v armádních kruzích se proslýchá, že ho sem propašovali sami Němci."

„Nechápu, co by z toho měli."

„Pokud získá Lenin ještě více příznivců než doposud, bude to znamenat další destabilizaci Ruska. Myslím, že právě o to jim jde."

„Vždycky jsem říkala, že bratranec Vilém je mizera," vpadne do rozhovoru vášnivě Alix, jejíž názor na německého císaře to jen potvrdilo.

„A co lidé? Má podporu?"

„Na nádraží ho vítaly davy. Dokonce i část armády s ním sympatizuje. Pamatujete si na toho mladého poručíka Morozova? Před válkou hlídal pravidelně u brány. Jeden z mých chlapců ho tam viděl. Je hrozné, když carský důstojník podlehne takovému bludu a přidá se k chátře, které jde jen o to tuhle zemi úplně rozložit."

Tatie se zdá, že jí právě projel blesk. Andrej, její milovaný Andrej a bolševik. Třeba Aksyuta myslí někoho jiného, třeba se přeslechla, určitě je nějaké vysvětlení. Možná tam Andreje přilákala jen zvědavost jako spoustu dalších. Přece slíbil, že se pro ni vrátí. Sympatie k Leninovi by se v takovém případě rovnala úplné zradě jejich lásky. Zapomněl na ni? Čtyři válečné roky změnily mnoho lidí i jejich smýšlení. Andrejova soucitná povaha a smysl pro sociální spravedlnost ho skutečně mohly dovést až do řad rudých.

„Omluvíš mě, Papá, udělalo se mi nějak nevolno."

Nikolaj teprve nyní zaznamená Tatianinu neobvyklou bledost.

„Běž si lehnout, Tanuško, přijdu se na tebe ještě podívat."

Tatia se odpotácí do ložnice, kde v šatech padne na postel. Teprve teď povolí stavidla slz a Tatiana se rozpláče vzlyky, které otřásají celým jejím tělem. Zcela vyčerpaná si pak přitáhne pokrývku až ke krku, zůstane nehybně ležet na zádech o zarudlýma očima pozoruje štukovou výzdobu na stropě.

Jemné zaklepání na dveře ji vytrhne z bezmyšlenkovitého polospánku.

„Tanuško, můžu dál?"

„Pojď, Papá."

Tatia maličko uhne, aby si otec mohl přisednout na okraj postele.

„Už je ti líp?"

Tatia přikývne. Nikolaj ji pohladí po tváři a pak i po hlavě pokryté chmýřím dorůstajících vlasů.

„Jsi moje statečná dočka, vím, že tě hned tak něco nepoloží. Odpočiň si a zítra bude dobře. Pamatuj si, Tanuško, jak moc tě všichni potřebujeme. Tvou sílu a rozvahu. Olenka je příliš citlivá na to, aby mohla dohlédnout na své sourozence, a tvá matka, bůh jí žehnej, je nemocná tím vším, co se v poslední době děje. Ty jsi ale pravá Romanovna, na to nezapomeň, máš v sobě krev Kateřiny Veliké, mého děda Alexandra a tvé babičky, mé matky."

„Já vím, Papá, nikdy na to nezapomenu."

Nikolaj ještě políbí dceru na čelo a pak odejde. Tatia se spokojeně převalí na bok. Smutek zvolna odplouvá, jako by ani nebyl.

Jsi hloupá, Tatiano Nikolajevno, copak sis onehdy nepřísahala, že už nikdy nebudeš plakat. Andrej možná zradil, ale ty samu sebe už zradit nesmíš. Dost s bolestínstvím a sebelítostí. Před očima jí náhle projde celý zástup jejích předků, těch, kteří budovali, i těch, kteří uměli ničit, vojevůdců i mírotvůrců, žen i mužů i všech blízkých, o které ji revoluce připravila. Jak se asi má teta Olga a je Xenia s rodinou v pořádku? A co babička Minnie? Shledáme se ještě někdy? Nakonec únava dolehne na Tatianina víčka a dívka pokojně usne hlubokým, bezesným, zdravým spánkem svých 20 let.

Duchové Ipatěvova domuKde žijí příběhy. Začni objevovat