Duchové Ipatěvova domu

Podzim - sestra Tatiana

Se začátkem války Nikolaj rozhodl, že se s rodinou odstěhují přímo do Petrohradu do Zimního paláce.

„To nemůžeš udělat, Papá, tady je to náš domov," zaprotestovala Tatia.

„Nedá se nic dělat, Tanuško, když zůstaneme tady, bude to vypadat, že se straníme lidem."

Tatia přemýšlí, odchod z Carského Sela znamená odloučení od Andreje, konec jejich vycházek v parku, důvěrných chvilek v altánku i dlouhých rozmluv o politice, válce i obou rodinách. Tatia za tu dobu poznala, že Andrej má opravdu dobré srdce, v jeho myšlenkách má každý sebeprostší člověk nárok na důstojný život, neobdivuje lesk aristokracie, i když z ní sám pochází. Naopak, jeho smyslu pro rovnost nedává spát fakt, že někdo má tak mnoho, zatímco jiní trpí nuzotou.

„Tanuško, chtěl bych žít obyčejným životem někde na vesnici, mít polnosti a lesy, malé hospodářství, kde bychom všichni společně pracovali."

„A jak do toho zapadá carova dcera?" namítne Tatia.

Andrej se odmlčí. I jeho drtí nepřekonatelný společenský rozdíl mezi nimi. Jeho srdce přetéká citem, ale jeho rozum ho přesvědčuje o nesmyslnosti takové lásky.

„Já nevím," odpoví po pravdě, „kdybych to věděl, šel bych za tvým Papá a požádal o tvou ruku. Jenže je to car. Kdyby jím přestal být..."

„Co to vykládáš, Andreji Michailoviči, Papá musí být carem, jinak by tuhle zemi smetlo Německo z mapy. Ty ho neznáš, on nechtěl bojovat, ale musí, aby ochránil národ. Nikdo nemiluje Rusko víc než on."

Rozčilená Tatiana se pustí Andrejovy paže. Její lícní kosti nezvykle zrudnou a modrošedé, daleko od sebe posazené oči by mohly zabíjet.

„Mluvíš jako ti proklatí Rudí, já jednou zaslechla jednoho na náměstí. Sebrala ho pak patrola, ale vykřikoval něco o tom, že car zaslouží smrt."

Andrej by se hanbou nejraději propadl hluboko pod zem. Dávno už pochopil, že Tatia svého otce miluje nade vše.

„Promiň, neměl jsem právo to říkat, Tanuško, odpusť."

Pokusí se děvče obejmout, ale Tatia se mu vyvine. Chvíli tak spolu bojují, než zvítězí vzájemná přitažlivost a Andrej utopí Tatianu ve svém náručí. Jeho rty bloudí po její už zase bledé tváři. Dívka postupně taje, její tělo v objetí měkne a vláční. Nechá se políbit na rty, když ale Andrejovy ruce sjedou pod její blůzku, odstrčí ho.

„Tohle už nikdy nedělej."

Andrej, rudý jako krocan, se otočí, aby neviděla jeho další hanbu.

Od toho odpoledne jako by mezi ně vstoupila nejistota, kterou pociťovali na začátku. Vyhýbají se důvěrnějším dotekům a slibně započatý rozhovor vázne.

„Na co myslíš," strčí do sestry Maška, „byla jsi chvíli úplně mimo."

„To je to tak vidět?"

Marie protočí své obrovské oči.

„Myslím, že Mamá tě už pár dnů pozoruje. Asi něco tuší," šeptá spiklenecky, „třeba bys jim měla Andreje představit."

„Blázníš? To by mi neprošlo."

„Ale prošlo, Olence ten její Voronov taky procházel. A podle mě to nebyl zrovna charakter. Víš, že už si s ním zase píše?"

„Maško, ty jsi horší než tisková kancelář," zlobí se na ni Tatia, „Olenku nech být, vyřeší si to sama. A navíc teď na tom není nejlíp. Podle mě zase zhubla a skoro se nesměje."