Duchové Ipatěvova domu

Podzim - velký car a malá carevna

Nikolaj se narodil své mladičké dvacetileté matce na půdě Alexandrovského paláce, který se stal později domovem jeho vlastní rodiny. První, co si ze svého dětství pamatoval, byla smrt malého bratra Alexandra na meningitidu. Bývalo podivným zvykem své doby, že rodiče chtěli zachovat podobu svého potomka alespoň posmrtně, malého Nickyho však fotografie mrtvého bratříčka strašila mnoho let. Do rodiny přibyly postupně další děti – bratr Georgij, jemný a křehký chlapec trpící od mládí chronickou tuberkulózou, a sestra Xenia s velikýma očima zděděnýma po matce Marii. S odstupem se narodili Michail a Olga, jediná z dětí, která přišla na svět jako potomek cara.

Manželství pozdějšího cara Alexandra a drobné Marie bylo příkladné a Nicky později s láskou vzpomínal na své dětství, naplněné neformální rodinnou atmosférou. Ve třinácti se mu život změnil. Nikolajův dědeček, car Alexandr II., se stal obětí atentátu a z jeho rodičů se nečekaně stal panovnický pár vládnoucí velkému ruskému impériu. Pak o dva roky později vstoupily do jeho života dvě dívky, sestry Ella a Alix Hessenské. První jej okouzlila andělským půvabem svých dvaceti let, druhá, sotva dvanáctiletá, na něj dýchla něčím, co ho přimělo uvěřit, že Alix bude jednou ženou jeho života. Ella, sotva o čtyři roky starší než Nicky, byla po dlouhou dobu jediná, kdo s ním jeho přesvědčení stran budoucí nevěsty sdílela. Nikolajův vztah ke krásné Elle byl směsí opatrného obdivu a přátelství. Spolu sehráli několik dvorských představení, vždy v rolích milenců, ale navzdory tomu zůstala Ella v jeho srdci pouze milou kamarádkou, s níž bylo možné sdílet tajnou lásku.

Obrovský, medvědovitě vyhlížející car Alexandr III. představoval pro Nikolaje neotřesitelnou oporu a zdálo se, že v postavení careviče stráví celý zbytek života. Vyhovovalo mu to, stihl cestu kolem světa a aféru s primabalerínou Kschessinskou, přežil pokus o atentát v Japonsku, po kterém se musel z cest urychleně vrátit, než do jeho života zasáhlo jedno z četných politických spiknutí. Cestu carským soukromým vlakem si Nikolaj stále pamatuje. Někde u vesnice Borky u Charkova atentátníci vrhli bombu na střechu jídelního vozu, kde rodina právě večeřela. Těžko říci, zda to nebyla jen jedna z četných rodinných legend, ale sám Nikolaj přísahal, že jeho obrovský otec na svých silných ramenou držel zřícenou střechu vagonu tak dlouho, dokud všechny děti a Marie neopustily nebezpečné místo. Sám při tom utrpěl otřes ledvin, který jako pomalu tikající bomba začal ničit jeho tělo.

Rok na to znovu mohl spatřit svou vysněnou nevěstu, která za pět let vyrostla v půvabnou, melancholicky vyhlížející dívku s medovými vlasy, ne nepodobnou své sestře Elle. Její zjev ho ohromil natolik, že se odhodlal požádat dívku o ruku.

„Pamatuješ si ještě na ten večer před Ellinou svatbou?"

Alix se proti své vůli začervenala: „Řekl jsi tuším, že až na to budu dost stará, vezmeš si mě. To jsme ale ještě byly děti."

„U mě se nic nezměnilo. Vyplatilo se počkat si těch pět let. Jsi nádherná..." Nickyho zarazí jeho vlastní troufalost, obvykle bývá ve vztahu k ženám ostýchavý, ale tahle dívka je štěstím jeho života, nenechá si ji vyklouznout mezi prsty. Poklekne proto, jak se na žadatele o ruku sluší: „Alix, vezmeš si mě za muže?"

„To přece, ..., já, ...překvapil jsi mě."

„Takže už mě nechceš."

„Nicky, to není jen tak, chci tě, moc, ale nemyslím, že by s tím tvoje rodina souhlasila."

„Přesvědčím je, řeknu jim, že buď ty, nebo žádná jiná. Otec je přísný, ale laskavý a Mamá tě bude mít ráda."

„A co moje víra? Jsem luteránka. Ella říkala, že bych musela přestoupit k pravoslaví. Nicky, pro mě je moje náboženství moc důležité."

„Takže kvůli němu raději zklameš mě, zlomíš mi raději srdce."

„Ne, ty to nechápeš, potřebuju čas."

„Dám ti ho, až změníš názor, budu tady. Do té doby tě zahrnu tolika dopisy, abys nikdy nepochybovala o tom, že tě miluju."

Mezi Darmstadtem a Petrohradem se rozproudí čilá korespondence plná slibů lásky. Alix váhá, trápí se, rozhodnutí mezi láskou a vírou není pro ni lehké. Nicky zatím bojuje za svou vyvolenou se svou rodinou, která německou princeznu nevítá s nadšením. Při příležitosti svatby Alixina bratra Ernieho s anglickou sestřenicí Victorií Melitou se Nicky se svou milovanou zasnoubí, ale nemocný car odmítne snoubencům dát své požehnání. Pak veliký Alexandr v tušení blízké smrti změní názor. Pošle pro synovu snoubenku a přes bolesti ji přijme na smrtelné posteli v dokonalé uniformě jako pravý panovník. Zatím zoufalý Nikolaj, zcela nepřipravený na vládu, vědomý si své slabosti a nedostatečných panovnických schopností, čeká v předpokoji na ortel. Medvědí car tentokrát dá svolení a o deset dní později umírá. Alix přijme pravoslavnou víru a jméno Alexandra Fjodorovna, pod kterým se má stát novou carevnou. Svatba proběhne v tichosti 26. listopadu uprostřed státního smutku v den narozenin carevny-vdovy. Několik minut před jednou učiní palácový kněz z Alix a Nikolaje manžele za účasti nejužší rodiny. Rok po svatbě přichází na svět první dítě, dcera Olga.

„Víš, co si myslím, Alix," pronese jednou Nikolaj, když ho jako každý den přijde manželka navštívit do jeho pracovny, „že jsme nikdy nebyli šťastnější než v době, kdy se narodila Oliška."

„To bude tím, že jsme byli mladí. A Olga byla tak krásné dítě, pořád se smála, a když se jí něco nelíbilo, tak se legračně šklebila."

„Aňa se zase pořád mračila, ale Tatia a Maška, to byli andílci, všichni z nich byli na větvi, jak vypadaly roztomile. Aljoša byl taky nádherné dítě."

Alix se posadí na kraj Nikolajova psacího stolu: „Pořád je. Jen kdyby každý den neznamenal neustálý strach o jeho život. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že mojí vinou je Ljoška nemocný."

Car zesmutní. Alixin neustálý pocit viny se táhne jejich manželstvím jako červená nit. Je zdrojem jejího špatného zdraví, jejích neustálých depresí, jejího ztraceného úsměvu, který tak vzácně uloupí z její tváře. Kdykoliv přijde řeč na Ljoškovo zdraví, propadá se Alix do své obvyklé melancholie. Může svou manželku jen vzít za ruku a držet ji tak dlouho, dokud napětí v jejích rysech nepovolí.

„Není to ničí vina, prostě se to stalo. Proč se tím chceš do konce života trápit? Alix, bojím se, že kvůli neustálému strachu o Ljošku ti jednou nezbyde síla na mě a na děvčata. Čekají nás těžké časy, válka klepe na dveře a já tě potřebuju víc než kdy dřív."

Alix nemůže vidět Nickyho tak smutného. Jemně ho pohladí po šedivějících vlasech.

„Něco ti řeknu. Když se na tebe ráno podívám, pořád vidím toho mladíka v husarské uniformě, kterého jsem si před dvaceti lety vzala. Tak strašně ses mi tehdy líbil."

„Sunny, je mi jedno, jestli mě jednou označí za špatného cara, hlavně že jsem život mohl strávit s tebou. Něco mi říká, že tohle bude poslední šťastné léto. „

Moje milovaná Sunny, miluju tě nesmrtelnou láskou. Jak vidíš, mohl bych ji nazvat studnicí lásky, a to všechno po dvaceti letech. Bůh ti žehnej, má drahá. Ať chrání tebe i děti. Líbám tě co nejněžněji. Tvůj Nicky. (Nikolaj II. Romanov v dopise své manželce.)