Duchové Ipatěvova domu

Jaro - Ella

Když Tatia později vzpomíná na svou tetu Ellu, zdá se jí, jako by na celé její osobnosti, na jejím zjevu, chování, způsobu mluvy i chůze, ale i na jejím chatakteru neexistovala jediná poskvrna, jako by její půvab vystoupil přímo z jakési legendy, kde neexistuje nedokonalost, jen dobro a krása. Žena, o které rumunská královna Marie prohlásila, že před její krásou chtěla padnout na kolena a uctívat ji, jako staří pohané své modly, žena, před kterou muži oněměli a ztráceli půdu pod nohama, náhle zasaženi jejím kouzle, tato žena, která kolem sebe rozdávala dobrotu a laskavost, byla sestrou carevny. Její sňatek s velkoknížetem Sergejem, Nikolajovým strýcem, ji přivedl na ruský dvůr, kde rázem způsobila, že se do ní všichni přítomní pánové zamilovali. A jaký div, že jejich ženy, tolik zastíněné jejím andělským půvabem, na ni nežárlily. Jako by její milá povaha, srdečnost, vtip a duchaplnost otupovaly v zárodku jakékoliv ženské intrikaření a závist, která jinak v těchto kruzích bujela.

Ella, štíhlá a vysoká, vždy vybraně oblečená, se stala středem pozornosti a společenskou senzací. Alix jako by byla do sestřiny dokonalosti také zamilovaná, ve svých 12 letech ještě málo dokázala poznat, že její tvář nese neklamné známky pozdější krásy, podobné té Ellině, a přece tak odlišné. Tam, kde z Elly sálala hřejivost, zdálo se Alix, že ona sama šíří chlad. V jejích očích lidé nenacházeli onu vřelost, kterou oplývaly Elliny zraky. Její zatím tajená krása byla z rodu té nedosažitelné, smutné a melancholické, nepatřila k  jaru, spíše k tesknému podzimu. Zato Ella v rozpuku svého mládí přímo hýřila jarní teplostí a měkkostí, v níž se lidé kolem ní tak rádi vyhřívali.

Alix svou sestru milovala i proto, že její sňatek pro ni znamenal setkání s Nikym. Ona dvanáctiletá dívenka, on o něco starší, a přesto jen několik plachých pohledů očí stačilo na to, aby jí Niky při odjezdu zašeptal slova, která pak celé desetiletí nosila v srdci. Počkám na tebe, i kdyby se dělo cokoliv, budeme jednou spolu. Plachý chlapec s modrýma očima, vychovaný svou matkou k intelektuální jemnosti, se Alix jevil jako princ z pohádky, i když ještě pramálo věděla o lásce. A tak se svěřila v dopise jediné blízké duši, které mohla, své sestře Elle. A našla u ní pochopení, Ella se stala jejím spojencem v době, kdy zápasili s Nikym o své štěstí, kdy Alix zarputile odmítala jednoho nápadníka za druhým, až se o ní začalo po evropských dvorech špitat, že z krásné hessenské princezny bude leda stará panna.

Když Alix jako manželka korunního prince přibyla na carský dvůr, byla to zase Ella, která se jí stala průvodkyní a zároveň spřízeněnou duší, se kterou mohla sdílet své obavy a zklamání. Stále mírná, pokorná a zbožná snášela i skutečnost, že její manželství nebylo požehnáno dětmi. S manželem sice adoptovali děti svého příbuzného, Dmitrije a Marii, ale v jejím srdci natrvalo našly místo dcerky její sestry.

První vzpomínku, kterou Tatia na tetu má, by zařadila nejspíš do věku necelých tří let. Matka tehdy byla zcela zaměstnána novorozenou Marií a Tatia spolu s Olenkou byla vydány na pospas své francouzské guvernantce, které zpola nerozuměly. Do jejich světa vždy na čas pronikal otec, kterého zrovna propustily panovnické povinnosti, aby se mohl jít potěšit se svou rodinou. I proto byla Alix ráda, že Ella svolila na čas bydlet v jejich sídle. Její vůně a šustivé šaty podle poslední módy naplnily chodby i pokoje Alexandrovského paláce a malá Tatia často doprovázela tetu na procházce zahradami, ačkoliv její chůze byla ještě neohrabaná a často vyžadovala, aby jí teta vzala za ruku. Jednou, bylo to asi po obědě, kdy v celém paláci zavládl ospalý duch odpolední siesty, Ella sedla za klavír. Nebyla nijak vynikající pianistkou, ale o to více vroucí a učenlivou. Její štíhlé prsty se rozběhly po klávesách a Tatia, přilákána tím zvukem, chvíli na tetu omámeně hleděla, než si Ella děvčátka povšimla.

"Chtěla bys to taky zkusit?" zeptala se vlídně holčičky a Tatia s pusou dokořán nejistě popošla k ní. Obvykle se věcí, o nichž si otec myslel, že by je děvčátka mohla rozbít či poškodit, nesměla ani dotknout, ale teď jí to bylo dovoleno. Ella ji vyzvedla na klín a pomalu začala prstem vybrnkávat melodii.

"A teď ty," vyzvala neteř. Tatia zprvu neví. Jemně se dotkne jedné z kláves a ta vydá jasný zvuk. Líbí se jí to, a tak to udělá znovu.

"Musíš opatrně, jednu notu za druhou, ne do kláves bušit, to pak není hezké," nabádá ji teta a znovu jedním prstem vybrnká jednoduchou melodii. Tatia neví, co to jsou noty, ale jedno ví jistě, jednou chce umět hrát jako Ella. Tak, aby ji klávesy poslouchaly a dohromady tvořily tu úžasnou harmonii tónů, která vzniká pod rukama pianisty.

V budoucnu jí život naplní ještě mnoho věcí, které do něj vnesou křehkost a půvab, ale hudba už nezmizí, hudbu Tatia uslyší ve své hlavě i tehdy, kdy její tělo zasáhnou kulky, které mají být smrtelné. I Ellu obklopí v její poslední minutě hudba, tklivý zpěv pravoslavného chorálu, poslední stéblo, jehož se chytí umírající. Ale to je ještě daleko, Tatia nám toho o ní chce ještě tolik povědět, aby ta vzácná bytost žila i ve vzpomínkách našich.