Duchové Ipatěvova domu

Léto - Rasputin

Pak dny plynou jako obvykle. Mezi učením a zábavou se občas vyskytují oficiální příležitosti, vojenská přehlídka, návštěva kohosi významného, nebo focení pro noviny. Z rodiny se fotí ráda snad jen Marie, Anastázie oko objektivu trpně snáší s podmračeným výrazem. Někdy ji fotograf nachytá s vyplazeným jazykem nebo legračním obličejem, ale to jen tehdy, když se nejedná o formální záležitost. Olenka vypadá na fotografiích půvabně a spolu s Marií je asi jediná, kdo se skoro vždy usmívá. Když se Tatia dívá své fotografie, zjistí, že na většině má mírně snivý, nepřítomný výraz. Jen občas se v ní něco ozve a lišácky mrkne na muže za aparátem či se zadívá koketněji, něž je u ní zvykem, a pramen vlasů u toho otáčí kolem prstu. Trochu se pak za to stydí, ale nechtějte od dospívající dívky vážnost a upjatost dospělých.

Všechna děvčata ale milují fotky ve vojenských uniformách. Každá z velkokněžen je čestnou velitelkou jednoho pluku a k tomu patří na míru šitý vojenský oblek. Obzvláště Nasťa, která svou divokostí a rozverností občas připomíná spíše chlapce, je na koni ve vojenském kabátci ve svém živlu. Přesto se setry jednomyslně shodnou, že nejvíce uniforma sluší Olence, nejlepší jezdkyni z děvčat, elegantní s plavnými pohyby, které při jízdě kopírují pohupování koňského hřbetu.

Zvláštní událostí je pak návštěva filmařů. Děvčata jsou unešená tímto zázrakem techniky. Tatie to připadá zvláštní vidět samu sebe na promítacím plátně tak, jak ji mají možnost pozorovat druzí. Je to tolik odlišné od odrazu v zrcadle, na filmovém plátně sledujete svou podobu jakoby odděleně, jako nezúčastněný divák, najednou si všimnete, kolik bezděčných gest a pohybů je s vámi spojeno, jak vaše tvář odráží nevědomky okolní dění, kolikrát se zašklebíte a kolikrát se na vašem obličeji rozlije úsměv, aniž o tom víte. Tatia si pak připadá zoufale obnažená, ale i tak film miluje.

Dobře si vzpomíná, kdy se poprvé stala součástí stříbrného plátna. Kdosi je tehdy natočil na palubě carské jachty Standart. Se sourozenci si užívali bezstarostné pobíhání po prkenné podlaze. Vždy, když loď najela na vlnu, řítili se dolů, a když se jachta bezpečně přehoupla přes její hřeben, hnal je zpětný pohyb opačným směrem. Jako by sami napomáhali lodi překonávat neklidnou hladinu, oblečení do jednoho jako malí námořníčci včetně bratra, který se s kučeravými plavými vlásky mezi sestrami ztrácel.

Dnes už Aljošovy vlasy ztmavly do kaštanově hnědé a dříve bezstarostné oči nabyly zadumaný, nedětský výraz. Obklopen svými dvěma stíny, osobními dohlížiteli Děrevěnkem a Nagorným, bývalými námořníky, které Nikolaj přidělil následníkovi jako osobní ochranu, se toulá po parku kolem Alexandrovského paláce. Jeho nejmilejším místem je Dětský ostrov uprostřed jezírka, kam ho oba strážci odvážejí na pramici.

„Pojď, zahrajeme si karty," vybízejí Ljošku sestry, ale chlapec se nechá zlákat jen málokdy. O mnoho raději se mazlí, hlavně s Tatiou, která je jeho věrnou pečovatelkou. S hlavičkou na jejím klíně vydrží dlouhé minuty bez hnutí. Parťákem pro vylomeniny je pro něj Nasťa, s kterou ho pojí věková blízkost.

„Pojedeme s Ljoškou na Dětský ostrov," hlásí Anastázie otci. Nikolaje zaměstnávají stohy dokumentů, takže jen nepřítomně kývne. Samozřejmě je následují oba strážci, využitelní teď k tomu, aby zabrali vesly.

„Co budeme dělat," zajímá se Aljoša.

„Minule jsem tam našla spadlé větve a rákosí, mohli bychom si z nich postavit chatrč," navrhuje Nasťa.

„Budeme jako robinsoni na pustém ostrově," těší se carevič. Loďka poklidně brázdí hladinu jezera. Ljoškovi se ale zrovna chce zlobit, a tak pramici rozpohybuje.