Jsi jenom můj <3

1.-před 5 lety

Mike-Normální písmo

Lukas-Podtržené písmo

Před 5 lety

Pracoval jsem jako stážista v nedaleké psychiatrické léčebně. Vždy jsem v budově spal celý pracovní týden. Tenkrát byl čtvrtek. Ráno jsem vstal kolem pěti. Otevřel jsem malinkou skříňku vedle mé postele. Měl jsem v ní vše. Z komínku oblečení jsem se vzal čistě bílé tričko a černé džíny. Kolem krku jsem si uvázal šátek. Vím, že to není úplně nejbezpečnější nápad, ale sotva jsem mluvil a chraptil. Skříňku jsem zavřel, z věšáku si sundal svůj taktéž bílý plášť a šel si udělat kafe. Všichni ostatní "kolegové" stávají kolem sedmé, ale já  musím již v pět. V tuhle dobu totiž mají pacienti snídani. Rutina se tu musí striktně dodržovat. Svou milovanou ranní kávu jsem si vychutnal jako by mě čas netlačil a kráčel jsem do kuchyně. Vzal jsem vozík s jídlem pro pacienty. Pomalu jsem jej tlačil nepříjemně promrzlou chodbičkou. Takže první je...pro pana Backera. Uchopil jsem tác s nepříliš dobře vyhlížejícím pokrmem a s námahou otevřel těžké ocelové dveře. ,,Dobrý ráno. Tady máme snídani." ,,D-děkuji. A kdy mě pustíte?" optal se okamžitě. ,,To nevím. Jestli chcete pošlu sem někoho, aby prověřil váš stav." ,,To byste byl hodný." nesměle se usmál s pohledem upřeným k zemi. ,, Dobře. Ať vám to vyjde. Nashledan-"mou odpověď přerušil záchvat kašle. ,,nashle." Odešel jsem. Je moc hodný. Poslali ho sem kvůli psychickému zhroucení a silné depresi. S ostatními to bylo také bez problémů. Většina rozhovorů byla jiného, ale obvyklejšího rázu. Převážně probíhaly takto: "Dobré ráno. Tady máte snídani,, "....,, "mějte krásný den, nashledanou,, opět bez odpovědi. Tímto způsobem jsem došel až k "pokoji" číslo 18. Pacient tu pobývá asi týden. Jmenuje se Lukas. Všichni říkají, že je prokletý či tak něco, ale nikdy jsem nepochopil, proč to říkají. Nevěřím na takové věci. Vzal jsem kovový tác a stoupl si před dveře. Nade mnou zablikala žárovka. Moc se mi tam nechtělo, jelikož toto je jediná místnost s nebezpečným pacientem v této sekci . A ani není nijak zabezpečený, což nepochopím. Bylo poněkud nepříjemné, jak se mé zakašlání rozneslo celou chodbou. Přejel mi mráz po zádech, který jakoby našeptával: Někdo tě pozoruje. Ještě jednou jsem se rozhlédl, zhluboka se nadechl, odemkl dveře a pomalu je otevřel.

Jsem tu už týden, ale mám pocit jako by to byli roky. Je to tu extrémně nudné. Nechápu, jak to, že se lidé z téhle "klece" pro lehce rozdílné nezblázní více. Občas jsem vděčný za své "pomocníky". Přesto že se zdá místnost prázdná, není. Ty zatracení psychiatři mají pravdu. Akorát že neví, čeho všeho jsem schopen. Tak ku příkladu dokážu nechat věci levitovat, přivolat další démony (pomocníci) , zapálit náhodou věc. Už se tady nebudu dál vytahovat, jelikož slyším blížící se kroky. Další ubožák se přišoural. Uchechtnul jsem se pro sebe. Skoro každý ,který přišel ,byl do pěti minut pryč. Neznámý se zastavil před dveřmi. Odkašlal si. ,,Tady je někso nemocný. O to to bude snažší. "zamumlal jsem si do toho hnusného, snad ani nevypraného oblečení, které mi dali . Zámek cvaknul a dveře se otevřeli, za nimi se zjevil muž s hnědými vlasy a jedením zeleným okem. Druhé jsem neviděl, ale předpokládám, že na tom nezáleží . Kolem krku měl uvázaný šátek a pod pláštěm vykukovaly černé kalhoty. Nasadil jsem svůj oblíbený ďábelsky úšklebek.

Nakoukl jsem dovnitř. Lukas seděl na lůžku a propaloval mě pohledem, což se mi vůbec nelíbilo. Chvíli jsem nehnutě stál. Na zádech jsem ucítil něčí ruku. Chtěl jsem se otočit, ale neznámý mě strčil dovnitř. Měl jsem co dělat, aby mi nic nespadlo. Zaregistroval jsem kovové skřípnutí a dveře se zavřeli. Jsem zavřený v místnosti s někým, koho se všichni bojí, protože zabil nejméně 50 lidí... Navíc si myslím, že nebude mít v oblibě psychiatry. Sice jsem stážista ,ale to na tom nic nemění! Jsem v háji.