Jsi jenom můj <3

3.

Přítomnost

Přišel jsem na policejní stanici neboli do práce " Ahoj Jerry!,, "Čau Mikeši!,, "neříkej mi tak!,, "no jo,, zasmál se. " Asi by jsi dnes měl projít ulice, Mike. Ten gang zase řádí,, "Jop. Beru na vědomí,,s úsměvem jsem se otočil a odcházel " Počkej!,, otočil jsem se zpět " Máš na krku vidět ten... No víš,, "J-jo d-děkuji,, límec kabátu jsem si přitáhl ke krku. Je fakt strašný nosit furt něco kolem krku. Ale na druhou stranu , já jsem děsnej zmrzlík, takže to tak strašné není. Rychlým krokem jsem vyrazil ven, jelikož jsem ráno nesnědl ani drobeček snídaně. Ve městě byl zrovna trh, tudíž jsem toho využil a koupil si jablko. Sedl jsem si na lavičku asi 500 m od trhu, zakousl se do šťavnatého ovoce a pozoroval podzimní období, které bylo všude kolem. Najednou ke mě přiběhla malá holčička. Slzy jí ztékali po tváři. "Copak se děje?,, zeptal jsem se mile. "Ztratila se mi maminka,, "Neboj tu najdeme. Kde jsi viděla naposledy?,, "na trzích,, všiml jsem si jejího náramku. Měla na něm napsané telefonní číslo. Vytočil jsem ho: "Dobrý den. Našel jsem vaši dceru,, "Vážně? Pane bože díky!,, zazněl vystresovaný hlas ženy. "A kde se nacházíte? Ať vám ji tam můžu přivést.,, "jsem u červeného stánku na kraji trhu blíž u policejní stanice,, "Dobrá přivedu ji tam,, podíval jsem se na malou holčičku "Tak jdeme za tvojí maminkou pojď,, "nemohla bych vám jet na zádech?,, otázka mě lehce zaskočila, ale nic jsem proti tomu neměl. Holčičku jsem si vysadil na záda. Zakousl se do jablka a držel ho pevně v zubech, protože bych ho jinak musel vyhodit. Pomalu jsem se rozešel. Musím vypadat úžasně. Poznamenal jsem si sám pro sebe. Za nedlouho jsme dorazili k červenému stánku. Ustaraná maminka malé holčičky okamžitě přiběhla. "Pane bože děkuji vám!,, sesadil jsem holčičku z mých zad. Žena ji okamžitě objala a já si spokojeně kousl do jablka. "Strašně děkuji. Jak se vám můžu odvděčit?,, "To nemusíte. v pořádku.,, mile jsem se usmál. V tu chvíli co se mi žena podívala do očí, ztuhla. "Děje se něco?,, řekl jsem zmateně po asi minutě ticha, které narušovalo jen nesrozumitelné mumlání nakupujících lidí. "N-ne jen mě zaujaly vaše oči. Nosíte čočky?,, "Dříve jsem je nosil abych to zakryl, ale poté jsem si uvědomil, že je lepší být sám sebou. A teď když mě omluvíte už budu muset. Dávejte na svou dcerku pozor. Nashledanou,, s tímto proslovem jsem jí zmizel z dohledu, směřujíc k temným uličkám. Cestou jsem dojedl své jablko. Začal jsem procházet temné uličky, kde byste nenašli snad ani kapku života. Vždy, když tudy procházím, sám nevěřím, že se nacházím ve městě, které tak dobře znám.Od toho incidentu před 5 lety vnímám svět poměrně jinak. Nechce se mi to přiznávat, ale možná i lépe.Ale zpátky do reality. Procházel jsem ulička skrz na skrz celé dopoledne. Najednou jsem ocitl na hlavní ulici. Ucítil jsem lahodnou vůni, která linula z nedaleké kavárny. Mé hodinky ukazovali 13:06. Pomalu jsem otevřel dveře kavárny a rozhlédl se. U jednoho stolu pro čtyři osoby jsem si všiml mladé dívky. Její vlasy od shora dolů přecházeli od bílé, přes krémově oranžovou až ke světlejší růžové.Na sobě měla růžovo-bílou Tutu-sukni tričko s jednorožcem. To je Marry! A kdo je to vedle ní? Popis by se dal jedním slovem popsat jako Emo. Pomalu jsem k nim přišel. "Ahoj Marry,,řekl jsem s úsměvem. "Mike!,, skočila mi kolem krku. Poté se opět posadila. "Sedni si sem k nám! Jo a tohle Bryan, můj kluk. Bryane tohle je Mike můj bratranec,, "Ahoj,, usmál jsem. "Ahoj,, úsměv se mi pokusil oplatit. Měl ledově modré oči, které mě okamžitě zaujaly. Ale já jsem spíš na dominantní povahy. (Vím jaký je, jelikož mi o něm často Marry básní v telefonátech,ale nikdy se nezmínila že je Emo) Navíc nejsem typ co by jel hned po prvním klukovi, kterého vidí. "Copak si dáte kluci? přinesu vám to,, "Já asi kafe a nějaký dortík. Děkuji ti,, Cítil jsem se trochu blbě, ale jí to očividně problém nedělalo. "Pro mě .... vodu a dortík, děkuji ti, pusinko,, poslední slovo zašeptal sotva slyšitelně. Musel jsem se usmát. Začali jsme si povídat, přičemž jsem po očku sledoval Marry, jestli nepotřebuje pomoct. Po chvilce opravdu potřebovala pomoct. Oba dva jsme se zvedli. "V pohodě. Sedni si. Já jí pomůžu.,, "OK díky,, přišel jsem k ní. Před tím než jsme vše vzali pošeptal jsem "toho ti schvaluju,, zasmál jsem se a ona též. Vše jsme pobrali a vrátili se ke stolu. Strávil jsem s nima asi hodinku. "Mockrát děkuji za zpříjemnění dne! Ahoj!,, "Ahoj a kdyžtak nám ještě napiš! ,, "Jasně!,, a vyšel jsem ven. S dobrou náladou jsem opět vyrazil temných uliček. Hned v první uličce , na kterou jsem narazil, byl postarší pán v roztrhaném kabátě. To je ten, kterého předevčírem zmlátili a zabili mu psa. Bylo mi ho líto. Pomalu jsem k němu přišel. Okamžitě mě začal prosit ať ho od tamtuď nevyhazuji. Trvalo mi asi 5 minut než jsem ho uklidnil, že nic takového nemám v plánu. Všiml jsem si jeho velmi vyhublé postavy. "Tady máte a naložte s tím moudře,, usmál jsem se, podávajíc mu bankovku. Nedůvěřivě si je vzal a prohlédl. Oči se mu rozzářily radostí při zjištění, že se jedná o tisícovku. "Děkuji!,, zvolal a okamžitě odkulhal pryč. Zvedl jsem se s úmyslem opustit podivnou slepou uličku. Východ mi, ale zaterasili tři muži s pistolemi namířenými na mou hlavu. "Sakra.....,, sykl jsem, přičemž se jeden z nich usmál. "Pokud v sobě nechceš mít kulky tak zvedni ruce hezky nad hlavu.,, poslech jsem ho. Přiblížil, se blíž ke mě. Sebrali mi ruční zbraň, vysílačku, obušek a i zápisníček. Díky bohu, že jsem si mobil nechal doma. Želízkami mi svázali ruce za záda. Z kapsičky, kde byl také zápisníček vzali malý klíček od želízek. Odvedli mě do bílé dodávky. Posadili mě. Všechny jsem propichoval pohledem. Ucítil jsem cosi v zadní kapse. Nesebrali mi klíče od domu. Zaradoval jsem se, jelikož jsem na nich měl ještě jeden klíček od želízek. Pokusil jsem si želízka odemknout tak aby to moc nechrastilo. Po velikém zápolení se mi to povedlo. Klíče jsem pevně tiskl v ruce abych je nestratil. Můj pohled sjel ke dveřím. Šly by v pohodě vyrazit. Přemýšlel jsem jestli mám nebo ne. Došlo mi, že už moc času na rozmýšlení nemám. Ten sedící vedle mě dělal něco na mobilu. Zbylí dva na mě čučeli. Blesku rychle jsem se zvedl a vyrazil "dveře". Dopadl jsem na asvald, který mi sedřel kůži na ruce a trochu i na noze. I přes silnou bolest jsem se zvedl. Utekl jsem do lesa. Opřel jsem se o strom a zhluboka dýchal. Proč já? Proč? Klíče jsem schoval do přední kapsy u kalhot. Najednou vedle mě zakřupaly větvičky. "Ale noták.... Nezdrhej,, celé mé tělo a celou mou mysl pohltila panika. Ten hlas.... Ten hlas, na který nikdy nezapomenu.... Hlas patřící "člověku", který změnil můj život... Lukasův hlas!

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Chtěla jsem k tomu ještě něco napsat. Bohužel jsem to zapomněla takže jenom děkuji za přečtení a omlouvám se za chyby¯\_(ツ)_/¯

Daisy😂