Jsi jenom můj <3

10.

Lukas mě vzal do náruče a hodnesl mě ze sklepa. " Neměli bysme se věnovat tomu jídlu? Ať nepodpálíme celý dům.,, pousmál jsem se.

"Ale co ta tvoje ruka? Bolí to hodně? Můžeš s tím hýbat? A...,, hrnul jsem na něj jednu otázku za druhou.

" Lukasi.... Lukasi!,, zastavil jsem jeho lavinu otázek. "Bolí to docela dost, ale hýbat s tím můžu. Prosím pusť mě ať to dovařim,,

" No dobře....,, postavil jsem ho na nony. Pokračoval ve vaření, ze kterého jsem ho vytrhl. Fakt jsem to přehnal... Proč jsem takovej Idoit?! Chvíli jsem ho pozoroval, jak se i bez jedné ruky dokázal táčel v kuchyni. Pani... Já jsem vařil jenom jednou a ke všemu mi to chytlo... Najednou na mě upřel pohled a začal se smát. "Proč pak na mě koukáš, jak na boží zjevení?,, to už mě úplně odrovnalo. Kouká se na mě, směje se jak sluníčko a ještě stíhá vařit, jen jednou rukou?! Přišel jsem k němu zazadu, chytl ho za ramena a trošku se sklonil. " Ty jsi takové boží zjevení, které miluju nadevše,, políbil jsem ho na tvář "A Jak sakra stíháš tolik věcí na jednou? A ke všemu jen jednou rukou,,

Musel jsem se začít smát. A lehce jsem zrůžověl. "Když žiješ sám, tak se to naučíš, jelikož ti nic moc jiného nezbývá,, odsunul jsem polévku ze sporáku a podíval se na kuře, které ohlašovalo, že by mu půl hodina vůbec neuškodila ba naopak. A pak mi došla jedna věc. Placnul jsem se do čela. "Ježiši já jsem debil! Já jsem zapoměl na přílohu. Tak aspoň když jsi tady, Dal by jsi si radči brambory nebo rýži?,,

"Spíš rýži, prosím,, usmál jsem se. "Hele... Budu muset ještě něco udělat... Budu v pracovně,, podrbal jsem se na zátylku.

"Dobře.... Mám ti to tam přinést nebo tě mám zavolat?,, Když mi asi po minutě nepřišla odpověď, otočil jsem se. Lukas tam nebyl. Povzdychl jsem si a pokračoval ve vaření. Asi o půl hodiny později, vše bylo připravené na talíři. Pomalu jsem vyšel schody a zastavil se před dveřma pracovny. Zaťukal jsem "Lukasi, pojď dolů. Oběd už se je hotový,, nic se neozvalo. Žádné zvuky. Chtěl jsem ještě jednou za ťukat, ale u své bosé nohy jsem ucítil něco mokrého. Pohledem jsem pomalu sjel na podlahu. Vytřestil jsem oči. Kolem mé nohy se linul potůček krve. A stále další přitékala. Hmátl jsem po klice a stiskl dolů. Nic. Dveře se ani nepohnuli. Zkusil jsem to ještě několikrát. "LUKASI!,, zabouchal jsem na dveře a rozbrečel se. "Lukasi...,, znovu jsem klonil pohled. Moje slza spadla do kaluže krve, která se stále zvětšovala. Znovu jsem zkusil kliku v marné naději, že se dveře otevřou. Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, někdo mě přitiskl na dveře. Vykřil jsem. Začal jsem se vzpírat. "Nech toho ty malej zmetku!,, zazněl mi u ucha hrubý hlas. Nebyl to Lukasův hlas. Útočníka jsem kopl mezi nohy a otočil se. Uviděl jsem vysokého muže s bílími křidly. Pokusil se mě chytit, ale utekl jsem. Rozutekl jsem se dolů po schodech. Zůstávali za mnou krvavé stopy, které byli méně a méně vidět. Skoro už jsem byl u linky, kde ležel nůž, ale on mě chytl za paži. Než jsem se nadál, stál jsem na nějaké skládce. Okolo další muži s křidly. Asi pět metrů odde mně ležel Lukas. S prázdným pohledem upřeným někam do neznáma. Z hlavy mu tekla krev. Chtěl jsem se k němu rozběhnout, ale zastavil mě řetěz na rukou. Podíval jsem se na bílé řetězy, které mírně zářily. " Ty řetězi tě drží, protože jsi hříšník. Poslední slova než uvidíš smrt toho, co tě znesvětil?,, sklonil jsem pohled. Rozbrečel jsem se. Po chvilce jsem se podíval na Lukase v naději, že vstane a vše zachrání. Už chtěl ten parchat vedle mě dát pokyn rukou, aby udělali akci, která mi "měla" vrátit nevinost, ale něco mi došlo. "Ne... Ty řetězi mě nemůžou držet...,, "Co?,, obrátil se na mě nechápě anděl. " Láska není hřích. Hřích je zabít někomu lásku před očima,, řetězi spadli z mých rukou a zařinčili o zem. "Co se to stalo? Proč se obrátil svět? Andělé jsou zlí a démoni hodní. Je to smutné,, Rozešel jsem se. Snažili se mě zastavit zbraněmi, které jsem bez starostí odtrčil. "To vy jste ty hříšníci. Já nemůžu za to, do koho se zamiluji. Jaké bude pohlaví ani jaká je rasa. Byl by to nespravedlivý soud. Nemyslíte?,, "COŽE?! NE!,, snažil se obrátit siutaci neznámý. Došel jsem k Lukasovy. " Kdyby jste ho zabili. Zabil bych se. Ničeho byste nedocílili... Já ho miluju a vždycky budu. Nikdy se to nezmění. Jsem jeho. Jeho na vždy.,, vyslovil jsem to, čeho jsem kdysi litoval. Obešel jsem ho a klekl si. Jeho hlavu jsem si dal na kolena a pomalu ho hladil ve vlasech. Z očí mi začali téct slzy. "Jste zrůdy! Jste to nejhorší co mě kdy potkalo. Co jste mu udělali?,, mluvil jsem klidně a pomalu. Na mých nohách, kde byla hlava mé lásky jsem ucítil mravenčení a jemné štípání, které se začalo šířit po celých mých nohou. Postupovalo směrem po mém břiše. "Ptal jsem se co jste mu udělali?! Odpovězte!,, vyjel jsem. Začínalo to bolet. Nikdo neodpověděl. Sklonil jsem se a políbil ho na čelo. "Lukasi... Probuď se. Prosím...,, zašeptal jsem. Bolest se šířila víš a víš, až se zastavila u mého krku. Cítil jsem se tak slabý. Sotva jsem se zvedl zpátky do vzpřímené polohy. Zíral jsem na Lukasův prázdný pohled. Najednou, ale mrkl a svůj pohled zaměřil na mě. Slabě jsem se usmál. Lukas se zvedl a vzal mě do náruče. Jeho ústa byly rovná linka a pohled byl bez emocí. Sice nevím jak mě unesl, ale držel mě jen jednou rukou. Ruce jsem mu obmotal kolem krku a pozoroval jsem co dělá.

Natáhl jsem ruku k jednomu z andělů a s rukou cukl do prava. Jeho hlava spadla na zem a hned za ní tělo, ze které teklo dost krve. Další se ke mě rozběhl. Natáhl jsem k němu ruku a zvedl ji do vzduchu. On sám ve vznesl. Než stačil zakřičet, prutce jsem s ním bouchnul o zem. Znovu jsem ho zvedl. Pevně jsem stiskl pěst, což mu rozdrtilo žebra. Mrtvé tělo dopadlo na zem. Ani to nevydalo moc velký hluk. Mike zabořil svůj obličej do mého ramene. Ostatní už utekli. Bylo mi to celkem jedno. Přišel jsem k Andělským řetězům na zemi. Vzal jsem je do ruky. Rozpadli se na popel. Páni... Umím toho víc než předtím.

"Lukasi.... Pojď domů..,, zamumlal jsem do jeho ramene.

"Jistě už jdeme, cukříčku,, vzal jsem ho normálně do náruče a pokusil se uklidnit nově získané síly. A povedlo se.

"Mám špatnou zprávu, dračku...,, zašeptal jsem smutně. "Jakou?,, "To kuře už bude studený,, zasmál jsem se.

"Vážně v tuhle chvíli řešíš kuře?,, musel jsem se zasmát.
"Děkuji ti,, konečně jsem přerušil trapnou chvilku ticha.

"Za co?,, nechápavě jsem na něj upřel pohled.

"Za to, že jsi mi zachránil život.,,

______________________________________

Jop... Tak to byla další kapitola:D popravdě ji mám napsanou asi už týden, ale hodně dlouho jsem váhala, jestli ji vydat nebo ne:D Takže jako vždy: Omlouvám se za chyby.

Daisy😉