Můj mafián

Co to bude?!

PO DEVÍTI MĚSÍCÍCH POZDĚJI.

Už uběhlo 9 měsíců...uteklo to strašně rychle. Ve 3 měsíci jsme se vzali. Byla to naše malá svatba. Nechtěla jsem nic velkého a Stefan také ne. ve 4 měsíci jsme si mohli zjistit co to bude, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Chceme to mít jako překvápko. Stefana to trošku štvalo, protože nevěděl jak má pokojík nabarvit. Ano, v jeho vile se zrušil jeden pokoj pro hosty a zařídil se tam pokoj pro miminko. Rozhodli jsme se ho nabarvit na světle šedivou...to aby miminko tady mělo trošku tmu...ne díky tomu aby se bálo....ale aby se mu dobře usínalo. Na netu jsem totiž našla, že šedivá barva miminka uklidňuje. Tak pokojík je tedy šedivě namalovaný s bílýma skříňkami a červenými poličkami a na zemi je černý koberec. 

Práci pokojíku chtěl udělat celí sám Stefan...tak jsem mu do toho nekecala a nechala. Pokoj dodělal nedávno a já teď v kuchyni vařila oběd. Najednou okolo mého těla se ovinuli silné paže. Stefan. 

''hmm...copak to kuchtíš zlato...voní to nádherně''

''je to Kuře podle nějakého Italského receptu a k tomu brambory s bylinkami''

''už se těším''

''to jo. Mohla bych tě o něco poprosit''

''jasně, povídej''

''připravíš talíře a příbory''

''hned to bude šéfe''

Tomu sem se musela pousmát. Nachystal mi talíře a já začala nandavat. Pa jsme usedli ke stolu a pustili se do jídla. Bylo to opravdu výborné. I Stefan si jako takový můj jedlík musel jít přidat...natož  já byla plná. Dojedli jsme to naráz...Stefan to totiž do sebe rovnou házel. Vstala jsem a vzala talíře otočila jsem se a najednou  mě píchlo v břiše a já upustila talíře a automaticky jsem se za břicho chytla. Stefan hned běžel ke mě a chytil mě za lokty.

''lásko co se děje''

''já...já rodím''

''bože''

Vzal ze stolku klíčky a hned  se mnou uháněl k autu. Rozjel se 120/km rychlostí rovnou do špitálu. Po cestě jsem kňučela bolestí... byla to opravdu hrozná bolest. Ani jsem to nepostřehla a už jsem ležela na lůžku v sále a mačkala ruku Stefanovi. Říkal mi uklidňující slova a docela to pomáhalo. Doktorka řekla ať ještě párkrát zatlačím...že už vidí hlavičku. Mě to připadalo jako nekonečná doba v bolestech.

A pak jsem to zaslechla. Sálem se ozval hlasitý pláč. 

''tak maminko mám pro vás a manžela skvělou zprávu. Máte krásného chlapečka''

Ze Stefanem nám ukápla slza. Slza štěstí. Sestřička mi podala chlapečka.

''lásko, máme krásného syna...našeho Bena. 

Potom mi chlapečka vzali a převezli mě na pokoj kde pak přišel Stefan s Benem v modrém oblečku a bílou čepičkou ze slonem. Chvilku sem si Bena pochovala a pak ho Stefan uložil do postýlky vedle mé postele. Ještě chvilku jsme se ze Stefanem mazlili a líbali a pak musel jít domů a já usnula vyčerpáním...

:D uff...to teda dalo zabrat. :DDDDD