Kluk z vedlejší kanceláře (POZASTAVENO)

18

V tomto díle se nachází myšlenky tří hlavních postav a také něco z Takeruovi a Ichirovi minulosti. Je to sice kratší díl, ale dost se toho  dozvíte. No a myslím, že některým změním asi dost pohled na Ichira. A sama musím přiznat, že Ichiro je má velmi oblíbená postava.

Tak ať se vám díl líbí.

Kioshi

Po úžasném ranním překvapení netuším jak se budu moci podívat v práci na Takerua. Hlavně by mě docela zajímalo co si myslí. Nebo vlastně ne. Je mi jedno co si myslí a já nad tím nebudu přemýšlet. Proč? Protože jsem teď šťastný i bez něj.

Z mého přemýšlení mě vytrhl Ichiro, který se vracel od Takerua. Políbil mě na přivítanou a šel do ložnice. K Takeruovi si šel pro své věci. Rozhodl jsem se totiž, že mi není úplně příjemné, aby dál bydlel s Takeruem a chtěl jsem, ať se nastěhuje ke mě. Jo je to trochu uspěchané, ale přece by jste nenechali svého partnera žít s někým, kdo by o něj mohl mít zájem. Přece jen přátelství se může lehce změnit v lásku. Ne, vůbec nejsem žárlivý. No možná trochu. Ale mám na to právo ! Ichiro je dokonalý a já nechápu proč skončil se mnou, když by mohl mít na kohokoliv by se podíval.

Ichiro

Provokovat Takerua byla celkem sranda. Chvilkama vypadal, že po mě skočí a já si to náramně užíval. Ten jeho pohled. Vzal jsem mu jedinou věc na které mu záleželo. No a celé jsem to zakončil tím,  když jsem mu oznámil, že se stěhuji ke Kioshimu, protože si nepřeje abych byl pod střechou s jiným mužem než s ním.

Nechápu jak můžu vůbec klidně spát. No co, někdo musí být ten špatný a v tuhle chvíli jsem to já. A doufám, že tomu bude tak i dál. Mám vše skvěle naplánované. Jediné co mě překvapilo je, že mi Kioshi podlehl tak rychle. Aspoň jsem si ušetřil čas, který s ním můžu využívat nějak jinak.  Jediné co mě zajímá je, za jak dlouho mě omrzí a co s ním udělám potom.  No ale nad tímhle začnu přemýšlet, až ta chvíle nastane.

Takeru

Mám dojem, že můj život je v troskách. Vlastně jediné na čem mi záleželo, byl Kioshi. Jsem vážně blbec.  Proč jsem se nesnažil víc ? No na to už je pozdě a jediný o koho mám strach je Kioshi. Jak znám Ichira tak ten ho úplně zničí. Mám strach, že tomu nedokážu jen tak přihlížet. Ale třeba se Ichiro změnil od té doby co jsme se neviděli. Budu v to doufat.

 Nikdo nedokázal pochopit jak jsem mu mohl odpustit. Nikdo. Dokonce ani já to nedokážu pochopit. Ale ono po těch pár letech ve vězení, kde jsem měl čas přemýšlet o všem, se už ničemu nedivím. Kdyby to šlo tak bych vrátil čas...

***

Konečně jsem přišel domů z práce. U dveří mě překvapil smích, který se ozýval z našeho bytu. Že by měl Atsushi návštěvu? Pokud vím, tak se mi o ničem nezmiňoval. Vešel jsem dovnitř. Smích se ozýval z ložnice. Odložil jsem tašku a vydal jsem se do ložnice. Vešel jsem dovnitř a tam jsem uviděl Atsushiho jak leží nahý s Ichirem v naší posteli.

,,Jak jste mohli?! Ichiro myslel jsem si že jsi můj kamarád.." řekl jsem. Začal mnou lomcovat vztek. Atsushi mě sledoval vyděšeným pohledem.

,,No co. Stalo se no." odvětil Ichiro s přidrzlým výrazem. ,,Ale teď je zase celý jen tvůj" řekl a začal se se smíchem zvedat z postele.

Jeho poslední věta mě nehorázně vyprovokovala a já se na něj vrhl. Vrazil jsem Ichirovi pěstí do obličeje a mu se z nosu spustila krev, ale pořád se nepřestával smát. Mnou lomcoval nehorázný vztek. Jak to mohl udělat? Zkazit můj dlouholetý vztah s Atsushim. Vždyť jsme se měli brát!

Mlátil jsem ho hlava nehlava, ale on se pořád jen smál. Ani se nebránil.  Atsushi na nás pořád křičel ať přestaneme a rozplakal se. A pak se rozběhl a vběhl mezi nás. Já měl zatměno před očima a jediné co jsem chtěl, bylo zabít Ichira. Odstrčil jsem ho stranou a pak už jsem jen slyšel tříštění skla a křik. V tu chvíli ve mě zatrnoulo. Otočil jsem se a rozběhl se k oknu. To ne. To se nemohlo stát! Ne! Podíval jsem se na Ichira a běžel ven. Třeba... třeba se mu nic nestalo, pořád jsem se přesvědčoval. Ale čím blíž jsem byl ke vchodu, tak mě přesvědčení opouštělo. Bydleli jsme totiž v 6. patře.  

Doběhl jsem k němu. ,,Atsushi!" zoufale jsem na něj křičel a lomcoval s jeho bezvládným tělem. Po tvářích mi začali téct slzy. Ne ! To není možné! On nemůže být mrtvý! Se zoufalstvím v očích jsem vzhlédl k  nebi a zahlédl Ichira jak s pohrdavým úšklebkem stojí v okně a vše sleduje.

Zbytek už jsem měl jako v mlze. Z toho stavu jsem se  dostal až ve vězení a to teprve až po 3 letech.  A pak jsem měl dále spoustu času přemýšlet, protože jsem ve vězení strávil velkou část svého života.

***

Dopředu se omlouvám za pravopisné chyby, ale nechtělo se mi to už kontrolovat :)