Zakázaný lektvar (HP/The Marauders ff)

Podezření potvrzeno

Po oslovení se oba dva kluci vydali ke Kassandře. Na obličejích jim hráli důležité pohledy, což zrovna u Pobertů není zvyklé. Vlastně vůbec ne. Dívka čekala, co bych z nich asi tak mohlo vypadnout. Určitě to mělo, co dočinění s ní i s tím lektvarem, ale proč by to zajímalo právě je? Leda, že by do toho byli taky nějak zapletení. To by vysvětlovalo všechno.

Jakmile k ní došli, oba chlapci se posadili každý na jednu stranu jejího těla. Mohlo to působit, jako by se ji snažili zadržet na jednom místě. Jenže ona neměla v plánu někam utíkat. Byla až moc zvědavá, aby někam odcházela. Dokonce byla schopná si poslechnout další průpovídky, proč by to neměla dělat.

„Musíme s tebou mluvit." promluvil Sirius asi po třech minutách ticha.

Popravdě, to ticho už začínalo být neúnosné a Kass měla opravdu chuť se zvednou a odejít, i když před chvílí si říkala, že nikam nepoběží. Vážně přemýšlela o tom, že si půjde do školní kuchyně pro svačinu a vrátí se, aby zjistila, jestli tam ti dva ještě sedí. Ale Sirius to zachránil.

„To mi tak nějak došlo." kývla a vydechla.

Koukala před sebe na kamennou zídku, do které bubnovaly masivní kapky deště, jenž stále neustávala. Takové deště v Bradavicích trvaly i týdny. Vypadalo to, že se na nějakou dobu přeruší vyučovaní botaniky ve sklenících.

„Víš, to, co děláš je opravdu nebezpečné." ozval se hlas brýlatého chlapce.

Taky koukal před sebe. Ale asi ne na déšť. Jeho obočí bylo svraštěné, jako by se snažil vysoce koncentrovat. Na druhou stranu Sirius vypadal, jako by se kousal do vnitřní straně tváře.

„Já vím." dívka opět kývla. Čekala něco takového.

Byla zvyklá na to, že ji někdo pořád říkal, jak nebezpečné věci dělá. Jak by se přitom mohla zranit. Vlastně už to bylo ohrané. Lidi pořád dokola říkali ty samé věci, ale ne a ne se poučit. Bylo snad vymýšlení něčeho originálního tak těžké. Připadala si unavená. Slyšet stejné věci stále dokola ji unavovaly.

„Ale nejen pro tebe... I pro ostatní. Sice ano, na jednu stranu bys mohla pomoci spousty vlkodlakům, ale taky bys některým mohla ublížit." znovu mluvil Sirius.

Tentokrát se na ni podíval káravým způsobem. Člověk by nečekal, že kluk, který neustále dělá žertíky, by takový pohled svedl. Avšak bylo to tak. Kassandru to až zaskočilo. Až tak, že jí přišlo, že si domysleli pár špatných detailů.

„Co? Podívejte, nechci na nich dělat experimenty." zatrhla jim okamžitě tu myšlenku, jež, podle ní, měli oba na srdci. Opravdu by ji tohle vyvedlo z míry. Neopovážila by se na někom dělat experimenty. Ne na živých tvorech.

„O těch nikdo nemluví." zavrtěl James hlavou. Stejný výraz pořád na jeho obličeji. Povzdechl si. „Jedná se tady o to, že můžeš někoho ranit jinak než fyzicky. Chápeš?"

„Mluvíte o mém bratrovi?" zeptala se dívka.

Teď opravdu neměla tušení, kam tato konverzace směřuje. Ale ani náhodou se jí to nelíbí. Proč jí to dělají? Nerada zůstávala v temnotě, kde nezná odpovědi na své otázky.

„To taky... Ale i ostatních." Sirius si prohrábl své dlouhé vlasy a potom si je namotal kolem své hůlky, aby si pomoci ní udělal drdol. „Laurel říkala, že to každému chytrému člověku dojde." pokrčil rameny.

„Skoro každému." opravil jej James, který se teď dlaněmi opíral za sebou na lavičce.

„Dobře, skoro každému." protočil oči dlouhovlasý. „A ty, no... nevypadáš hloupě, takže jsme doufali, že ti to došlo, aniž bychom něco prozrazovali." podíval se na ni nadějně.