Zakázaný lektvar (HP/The Marauders ff)

Výčitky svědomí

Rozpor mezi dobrým úmyslem a pravdou se ji snažil zmást. Jakmile tam je rozpor, tak tam je i pochybení. Kassandra se často potýkala s výčitkami svědomí, ale teď už nešlo jenom o ni. Šlo i o další studenty, kteří si jí najednou začali všímat. Byli mnohem chytřejší a zvědavější, než si myslela. Dozvěděli se o Dorianovi mnohem rychleji, než doufala. Taky jim řekla o lektvaru... Ale tady se cesty začaly rozporovat. Ona věděla jistě, že ten lektvar použije. Taky věděla, kdy přesně ho použije. I co tím riskuje.

Nechtěla, aby se tyto informace dostali k ostatním přes drby. Přesto to Laurel nedávala za vinu. Neměla proč. Drby jsou vždy a všude. Na každého se najde špína. Na každém drbu je alespoň trochu pravdy. Tento drb však byl až moc pravdivý... Teda alespoň to tak vypadalo.

Ovšem nemohla pochopit tu zradu. Pokud Dorian chodí po ministerstvu a kdáká o své sestře, která vyvádí hlouposti, nebude trvat dlouho, než se na ni přijde. Nesedělo jí to. Jenže taky neměla v plánu poslat sovu. Prozradila by se.

Samozřejmě byl tady ten fakt, který řekla těm pěti. Netajila to. Kdyby se jí na to zeptal samotný Brumbál, řekla by pravdu. Proč taky ne? Měla by skvělé odůvodnění. Jestli by ji poslali do Azkabanu, tak by to byla čistě a jenom její chyba, věděla to. Přesto na sebe to riziko vzala. Byly čtyři možnosti. První, někdo na to přijde a řekne to někomu vyššímu a pak šup do Azkabanu. Druhá, někdo na přijde, ale nechá si to pro sebe. Což doufala, že se v tomto případě stane. Třetí, po užití lektvaru zemře. Čtvrtá a nejlepší, po užití lektvaru přežije bez velkých náznaků.

Tyto možnosti byly prosté a jednoduché. Kassandra moc dobře věděla, co dělá. Je to buď to, nebo ono. Vlastně její osud teď ležel v rukách Pobertů a Laurel. Záleželo jenom na nich. Ona mohla jenom čekat.

Jedna věc jí byla ale líto. Objevila se v knihovně až ke konci jejich konverzace. Ráda by slyšela, o čem mluvili předtím. Když už oni věděli o ni a jejím bratrovi, tak by ona mohla vědět něco o nich. Je dost možné, že padla nějaká informace důležitá i pro ni. Ano, měla na mysli právě Remuse. Jestli byl opravdu vlkodlak, tak jak si myslela... Jenže to vypadalo, že to teď ani nezjistí. Pravděpodobně, jestli vůbec, budou teď všichni zaneprázdněni hledáním toho lektvaru. Došlo by jim to ale? Nedávala tomu moc velkou naději. Snad si mysleli, že není rak švihlá, aby vytvořila Zakázaný lektvar. Což ona byla...

Nebyla ale zas tak neomalená. Přemýšlela nad spousty možnostmi. Stát se zvěromágem mohlo být více bezpečnější. Jenže ona chtěla vlkodlaky a ostatní zvířata studovat. Kdyby se stala zvěromágem, tak by měla primitivní mysl.

Navíc... Nelíbila se jí myšlenka, že se promění v kočku. Její patronus byla totiž kočka. Nic proti kočkám, jako zvířatům neměla, měla je ráda. Jenže ona sama by se kočkou stát nechtěla... Už jen proto, že ji mnohdy děsila profesorka Mcgonagallová, která se v kočku dokázala proměnit.

Na druhou stranu, dle jejího názoru, byla profesorka vlastně skvělá. Pořád ale děsivá, přísná, nespravedlivá vůči těm, kteří měli být po škole (ano, mluvila o sobě). Jenže, kdo by chtěl trávit čas se školníkem Filchem?! On nenáviděl studenty! Na oplátku, studenti nenáviděli jeho....

Kass nešla za profesorkou Sproutovou, jak řekla svým spolužákům. Už neměla důvod. Byla s ní přece předtím, než šla do knihovny, společně s Lily Evansovou. Takže šla na venkovní chodbu s výhledem na deštivé pozemky Bradavic.

Chvíli jenom postávala vedle dveří, ale potom šla k jedné z laviček, které byly na chodbě. Jakmile se posadila, znovu upřela svůj pohled na déšť. Zajímavé, jak někdy počasí dokáže vystihnout pocity lidí. I když oni nechtějí brečet, obloha pláče místo nich. Uklidňující.