Zakázaný lektvar (HP/The Marauders ff)

Příprava lektvaru

Konec pátého ročníku se pro Kassandru stal osudným. Na konci května zavítala, samozřejmě bez povolení, do knihovny s omezeným přístupem. Doufala, že najde něco, co by jí mohlo pomoci k bližšímu studiu fantastických zvířat, a to zejména vlkodlaků. Avšak našla mnohem víc, než čekala. Našla knihu s lektvarem, který by mohl zmutovat organismus. Přesněji řečeno, své geny by nechala zmutovat se zvířecími. Zajišťovalo to, že by na ni ostatní zvířata neútočila. Byl tady ale jeden háček. Jednalo se o výhradně Zakázaný lektvar. Ano, takhle se lektvar jmenoval. Za tohle by ji mohli vyhodit z Bradavic, ale říká se, že risk je zisk, no ne?

V momentě, kdy začala lektvar připravovat, si neuvědomovala následky. Byla schopna obětovat cokoliv; a když řekla cokoliv, myslela to tak. S velkým vykřičníkem bylo v knize napsáno: „VAROVÁNÍ: MUTACE GENŮ MŮŽE ZPŮSOBIT PŘEPRACOVÁNÍ ORGÁNŮ, NÁSLEDNĚ JEJICH DEFORMACI A SMRT!!!" Dokud tam bylo napsané ‚může', nevěnovala tomu pozornost a zůstávala na té pozitivnější stránce.

Příprava lektvaru nebyla jednoduchá. Potřebovala k ní různé byliny, které nebyly přístupné studentům, a proto se několikrát vkradla do kabinetu profesoru Křiklanovi. Když potřebovala znát různé reakce ingrediencí, musela se jej na ně přímo zeptat, což už vyvolávalo jisté podezření.

Poslední měsíc pro ni prostě už byl zajímavý a nevěděla, jak dlouho by vydržela schovávat se, aniž by ji někdo z profesorů našel, natož pak školník Filch.

Prázdniny byly její nejméně oblíbenou částí roku, ale tentokrát je s radostí uvítala. Na dokončení lektvaru totiž potřebovala tři měsíce a dvouměsíční prázdniny byly přesně to, co potřebovala. Musela také najít více ingrediencí. Naštěstí tyto byly dosažitelné už i ve světě mudlů. Stačilo se jen co nejvíc vyhýbat své matce. S tím Kass neměla problém. Protože tak jak se jí bála matka, tak se jí bála i ona sama.

Jakmile se o lektvaru dozvěděl Dorian, bratr vlkodlak, tak teprve začalo peklo.

„To nemyslíš vážně! Četla sis vůbec varování?! Můžeš umřít Kass, napadlo tě to? Ne! To nedovolím!!" byl neústupný a nechtěl se o tom bavit. Tohle byla již stá hádka za poslední týden.

„Myslím to vážně! Můžu ti pomoct, Doriane!" bránila se a stála před svým pokojem, kde terasila dveře. „Ne jenom tobě, ale i ostatním! Pokud můžu umřít za dobrou věc, tak jdu do toho!" jako by už škemrala. Zoufale chtěla pomoct. Chtěla být užitečná, alespoň trochu.

„Děláš to kvůli ní? Protože tě obviňuje za mě?" zeptal se už rezignovaně. Nechtěl to. Nikdy si nestěžoval, protože věděl, že si to jeho sestra vezme k srdci, tak proč teď?

„Co? Ne!" zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Podívej, přemýšlela jsem nad tím dlouho. Opravdu dlouho. Máma... Ona mě bude nenávidět pořád, to už se nedá vrátit, ale dělám to i pro sebe. Chci pomoct."

„To můžeš i bez toho lektvaru! Můžeš nás jenom studovat!" založil si ruce na hrudi s nakloněním hlavy na stranu. Chtěl si prosadit svou.

„Doriane... Není to jenom o studiu. Vím, že nebude možné, abych vás zbavila úplně té bolesti. Ale můžu s tím pomoct aspoň trochu. Zmírnit tu bolest. Pomohla jsem ti, pamatuješ?" usmála se jemně, vlastně trochu pyšná sama na sebe, že něco takového dokázala. „Poradila jsem ti, ať se tomu moc nebráníš. Aby ses snažil souznít s tím vlkem. Sžít se s Greyem."

Dorian na chvíli polevil. Byla to pravda, pomohla mu. Bylo to lepší. Už neměl tolik ran, ani jizev. Proměna nebyla tak bolestivá. Jenže taky si pamatoval na pár okamžiků, kdy se skoro stala Greyovou večeří.