Zakázaný lektvar (HP/The Marauders ff)

Nástupiště devět a tři čtvrtě

Tuto kapitolu věnuji své editorce a taky majitelce další dívčí OC postavy v této povídce :) Děkuji za to, že se mnou máš ztrpení! :D ^^

***

Ten den si Kassandra přivstala. Den, kdy se vrátí zpět do Bradavic a vyzkouší lektvar, který tak pečlivě připravovala. Čím blíž se ten den blížil, tím víc však byla nervózní. Účinky z varování na ni začaly doléhat. Co když se všechno zvrtne? Co když to prostě...bude jiné, než čekala? Šestým ročníkem se určitě změní spousta věcí. I ona sama.

Na nástupišti se objevila brzy. Vlastně byla mezi prvními a vlak tam ještě nebyl. Luke, který ji tam odvezl, nechápal, proč tam byli tak brzo. Vždyť byl čas a zrovna Kass chodila mezi posledními. Vždycky. Nikdy neměla na spěch. „Lepší pozdě než nikdy." říkala. Smál se tomu, ale nic nenamítal, protože se taky většinou flákal. Tak nač ten spěch dnes?

„Ještě to vidím na horkou čokoládu..." prohlásil Luke. Nebyl to návrh, prostě řekl jejich plány na další minimálně hodinu a půl. Nehodlal tam jen stát, dokud vlak nepřijede. Ona moc dobře věděla, že to nenáviděl. Čekání. Lidé říkají, že studenti z Mrzimoru mají času dost. To sice ano, ale Luke radši čekal někde, kde si mohl sednout než na jistém místě, které je více méně nudné. Alespoň pro něj po těch devíti letech. „Pokud jí teda nemáš dost v kufru" zazubil se při vzpomínce, jak Kass čokoládu rvala do kufru se všemi ostatními věcmi, včetně učebnic. Ještě teď mu to bylo záhadou. Očekával, že dříve či později přijde s kouzlem na bezedný kufr a tašku. O jednu ilegální věc víc nebo míň. Ministerstvo nebude stačit kontrolovat všechno. Alespoň v to doufal.

„Čokolády není nikdy dost" zaprotestovala Kassandra a poplácala významně svůj kufr. Milovala čokoládu. Uklidňovala ji, hlavně v jejím období, kdy měla výbuchy vzteku. Kvůli tomuhle byla ráda, že je pro ostatní studenty prakticky neviditelná. Jen její spolubydlící věděli, že je na škole nějaká Kassandra Dale. „Navíc, ty jsi byl taky nadšený, když jsme ji kupovali."

„Jo, protože mě mudlové nepřestávají fascinovat." Luke musel uznat, že byli vynalézaví. Nechápal, jak mohli vymyslet některé věci. On pocházel z čisté krve, takže mu život obyčejných smrtelníků byl prakticky odepřen hned od narození. Jeho rodiče nepodporovali onu komunitu. Mysleli, že by ho mudlové zkazili.

Při vzpomínce na své rodiče se zarazil a zíral do prázdna. Zemřeli, když mu bylo patnáct, přesto si je moc nepamatoval. Většinu času pracovali, zatím co Luke se flákal po venku. „Tak půjdeme?" zeptal se nakonec.

„Já... Nevím. Chci si zabrat kupé. To nejlepší samozřejmě." vymluvila se. Samozřejmě, čekání na vlak se jí většinou protivilo, ale byla nervózní z toho, co plánuje tento rok ve škole udělat.

Potřebovala čas, aby mohla přemýšlet. V hlavě se jí honila spousta věcí, na které musela znát odpovědi. Nejlepší by bylo, kdyby si sama mohla někde sednout se svým blokem a tužkou, aby napsala všechny své otázky a potom na ně hledala odpovědi.

K tomu však potřebovala kupé a za všeho nejdřív, být sama. Luke jí to neusnadňoval. Z nějakého důvodu ji nechtěl nechat samotnou.

„Kavárna je hned před nádražím, takže se nemusíš bát. Navíc, než se sem dostaví ostatní, tak to bude trvat minimálně další tři hodiny" protočil oči. „Nechápu, proč si mě budila tak brzo" zabrblal a unaveně si protřel rukama obličej.

„Nevstáváš takhle do práce pořád?" zeptala se užasle, jenže potom protáhla obličej. „A já jsem ti říkala, že můžeš jet. Chováš se, jako rodič, který se bojí, že jeho dítě uteče před školou."