Zakázaný lektvar (HP/The Marauders ff)

Poberti

Než se vlak rozjel, v celém kupé se rozhostilo ticho. Nikdo se neměl ke slovu, dokonce ani Sirius, který hned, jak si sedl, švitořil k oběma dívkám. Když mu ale neprojevily zájem, vzdal to. Teď jen seděl a zíral na Jamese, jako by se mu snažil říct, aby něco udělal. Ovšem, k jeho smůle na něj James zíral stejně. Byl to celkem zajímavý pohled, většinou se právě tito dva starali o zábavu, tak co se najednou dělo?

Remus, který seděl u dveří, si bez váhání otevřel jednu z učebnic, kterou budou potřebovat v šestém ročníku. No a Peter se klasicky ládoval svačinou. Pravděpodobně mu ji připravila máma doma, pomyslela si Kassandra.

Laurel si kreslila do svého skicáku, tak jako předtím. Nevypadala nějak ovlivněna poberty, ale to bylo nejspíš tím, že s nimi už pět let byla na koleji. Teď taky zahajuje šestý.

Kass se v tuto chvíli trochu proklínala za to, že je dobrá jenom v pozorování ostatních. Kdyby věděla, jak navázat konverzaci, aniž by to vypadalo divně, ušetřila by Jamesovi i Siriusovi trápení. Těm dvoum pravděpodobně tohle pronikavé ticho nevyhovovalo.

Vlak se rozjel. Ve chvíli, kdy si hnědovláska začala myslet, že je tohle ticho bude doprovázet po celou cestu do Bradavic, podíval se na ni Sirius Black zkoumavým pohledem. Tupě na něj koukala zpátky a přemýšlela, co jí asi tak chce.

„Ty jsi tady nová?" zeptal se najednou, po dokončení skenování jejího výrazu. Změřil si jí od hlavy až k patě. Potom se podíval na Jamese, aby mu pomohl ji identifikovat, načež měla na sobě dva zvědavé pohledy, potom třetí (Petera), čtvrtý (Remuse), nakonec i Laurel.

Trochu znejistila. Ano, sice se chtěla zbavit toho trapného ticha, ale tohle bylo trošku jiné. Nepotřebovala všechnu pozornost na sobě. No, Kass, čas překonat svou asocialitu...

„Ne... Jsem tady od prvního ročníku, tak jako vy" dařilo se jí znít klidně. Vlastně to nebylo tak těžké, jen v tom musela pokračovat i nadále.

„Blbost, to bychom tě znali..." zavrtěl hlavou James se svraštěným obočím. „Z jaké jsi koleje?"

„Z Mrzimoru."

„To znamená, že bychom spolu měli mít botaniku i bylinkářství, ne?" zeptal se nechápavě Sirius. „Já znám všechny holky ze školy, ale ty nejsi v mojí paměti" nevzdával se.

Kass se uchechtla (v dobrém smyslu). Teď nevěděla, jestli to měla brát jako štěstí, nebo smůlu, ale spíše to první.

„Někdy je dobré neznát všechny" ujistila ho s úsměvem. „Ale ano, máme spolu botaniku i bylinkářství. S Jamesem jsem byla jednou ve dvojici k jednomu úkolu" podívala se na brýlatého kluka, který protáhl obličej.

„Jakto, že si tě napamatuju?" zeptal se.

„Tak jak rychle mě lidi poznají, tak rychle mě i zapomenou" pokrčila rameny.

Vlastně za to někdy byla ráda. Kolikrát jí to zachránilo od toho, aby byla po škole.

„Nejsem pro lidi dostatečně záživná" dodala ještě. „Za to vy utkvíte v paměti každého."

Laurel jí věnovala pobavený pohled a potom se vrátila zpět ke svému kreslení. V ten okamžik se opět rozhostilo ticho, tentokrát však nebylo tak nepříjemné. I když si Kass připadala jako nová atrakce v zábavním parku, na kterou se všichni museli podívat.

„Jak se jmenuješ?" prolomil ticho Remus, všichni upnuli zrak na něj. „Promiň, ale někoho mi připomínáš..."

Po této větě na něj Sirius s Jamesem hodili upřené, významné pohledy, nad čímž hnědovlásek jenom protočil oči v sloup. Kass se kolikrát divila, jak tyto paka mohl vystát. Přátelé jsou holt přátelé, a ti nejlepší jsou... No, většinou ne tak úplně normální.