Sen o dokonalosti (anorexie) ✓

Prázdniny

Prázdniny utekly jako voda. Byli jsme s rodiči na dovolené v LA, já si to tam ale moc neužila. Největším zážitkem bylo asi to, když jsem v parku Runyon Canyon zahlédla jednoho mého oblíbeného zpěváka. Možná se ptáte, proč mě nezaujaly všechny ty obchody, atrakce nebo pláže. Snadná odpověď. Obchody s luxusní módou mi připomínaly Juru, na atrakce jsem nebyla nikdy a pláže... to je kapitola sama pro sebe. Na rovinu: Já o sobě vím, že nejsem tlustá, ale i tak se mi má postava nelíbí. Mohlo by to být lepší. Hodně hubnu na místech, kde nepotřebuju a nedokážu zhubnout tam, kde je to nutné. Pláže nemám ráda už jen proto, že bych se na nich musela odhalovat a ukazovat světu svou nedokonalou postavu.

O prázdninách jsem mimo jiné čas od času zašla i do posilky, ale jelikož mám strašně malou výdrž, dávám třeba jen půl hodiny na páse. Neskutečně mě to štve, že i ta bečka, co vždy běží vedle mě, má mnohem větší výdrž, než já.

Vím, že je to i tím, že tolik nejím, ale kdykoliv se najím víc, než jím momentálně, cítím se opravdu zle. Občas i fyzicky (mám křeče v břiše), ale spíš psychicky, jako kdybych zabíjela všechnu tu snahu, všechny ty dny ve fitku a každodenní odpírání... A zvracet se mi nechce, nechci si ničit zuby. Ale i tak, pocit viny ze zvracení je mnohem menší, než pocit viny z toho, že jsem jedla víc, než je dobré.

Mám narozdíl od mnohých podporu v mé rodině. Rodiče jsou rádi, že se starám o to, co jím. Moje matka je totiž bývalá modelka a dost dbá na to, aby i teď vypadala dobře. To ona mě už od malička učila, abych se nikdy nepřecpávala. Zatímco ostatní děti dostávaly ve škole ke svačině sladkosti, já měla jen jablko nebo bílý jogurt, maximálně cereální tyčinku. Sice mi to jako menší dost vadilo, ale teď jsem za tu výchovu ráda.

Můj táta je také rád, že o sebe dbám. Podle něj je totiž opravdu důležité, aby ženy vypadaly štíhle a krásně, protože od toho jsou přeci ženy. Občas mamce se srandy říká, že kdyby přibrala, tak by se s ní rozvedl. Tedy netuším, jak moc to myslí ze srandy, protože pro něj je vzhled opravdu podstatný.

Pamatuju si na to, když jsem mu ukazovala fotku naší třídy z prváku. Vzal si tehdy tu fotku do ruky a zabodl prst do Zuzany.

„Kdo je ta macatá holka?" zeptal se.

„Zuzka."

„To je ta, jak jsi mi o ní říkala? Proboha. Tak mladá a už tak tlustá, ten svět jde opravdu do háje. Sofie, jsem moc rád, že ani ty nejsi taková bečka, ale dbáš o sebe. Nevím, jestli ti mohu dovolit, aby ses s tou holkou přátelila."

„Ona je jinak v pohodě."

„Nevypadá na to. No, tak mi alespoň slib, že když ti bude nabízet nějaké fastfoody nebo jiné sajrajty, že si to od ní nevezmeš. Skutečně nechci, abys v dvaceti umřela na infarkt."

„Neboj, tati, dám si pozor."

Rozhovor se mi v hlavě přehrál, jako kdyby se to stalo včera. Ale už je to skoro rok. Nyní je už prvák za mnou a zítra nastupuji do druhého ročníku. Uvidím, co mě tento rok čeká, ale snad nebude tak hrozný, jako ten předchozí.