Sen o dokonalosti (anorexie) ✓

Další (ne)obyčejný den

Od oslavy u Leoše uběhl týden. Bavil se se mnou stejně jako vždy, takže to vypadalo, že mu o mně Zuzana nic neřekla. Do školy jsem dnes šla celkem ráda, namísto občanské výchovy jsme měli sledovat nějaký film, což znělo tedy mnohem zajímavěji než obyčejná hodina.

Posadila jsem se vedle Leoše. Pozdravil mě, ale nezvedl zrak od mobilu. Tvářil se dost spokojeně.

„S kým si to píšeš?" optala jsem se ho se zájmem.

„Ale s nikým," odvětil a usmál se.

„Nekecej."

„S jedním klukem."

Víc jsem se už nevyptávala. Bylo mi nadmíru jasné, že se nejednalo o nějakého kamaráda. Z části mě to mrzelo, protože mi byl Leoš více než sympatický a taky mi připadalo, že mi rozumí...

Zazvonilo. Třídní vstoupil do učebny a vzápětí nám pustil jeden dokument. I když to znělo dobře a vypadalo to, že si následujících pětačtyřicet minut užiju, opak byl pravdou. Téma dokumentu totiž bylo následující - anorexie. Bylo mi nepříjemné, jak na mě všichni zírali. Občas sledovali i Nikču a Natku, ale hlavně mě. Nejvíc mi vadilo asi to, že na mě nejednou pohlédl i učitel.

V tuto chvíli jsem se opravdu necítila dobře a bezpečně. Tahle hodina pro mě byla neskutečným utrpením a když skončila, nemohla jsem věřit svému štěstí. Okamžitě jsem vyběhla k záchodům a zavřela se v kabince. Potřebovala jsem vypnout. Sedla jsem si na prkýnko, z kapsy vytáhla kapesník a utřela si slzy, které se nyní draly na povrch.

„Sofie, seš tam?" ozval se náhle dívčí hlas. Byla to Nikča.

„Jo," zamumlala jsem.

„Tak vylez."

„Nechci. Nechci teď nic dělat a už vůbec se nechci vrátit do třídy."

„Hele, tohle neřeš. Napíšeme si omluvenku, učitel nás pustí, půjdeme ke mně a tam si uděláme super den."

„Dobře," souhlasila jsem.

Když jsem s Nikčou opouštěla školu, uvědomila jsem si, jak málo spolu poslední dobou trávíme času. A taky je pravdou, že to ani tak nebylo jí a Natkou, byla to spíš má vina. Moje myšlenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: co budu jíst a co jíst nebudu. Měla jsem extra sešit, kam jsem si toto zapisovala, plus blog. Sešit byl jen proto, že jsem ho mohla mít neustále u sebe, na blogu jsem se rozepisovala mnohem víc.

U Nikči doma jsme se dívaly na Óčko, vyřizovaly si na mobilu své věci a zkrátka relaxovaly. Následně Nikča udělala popcorn. Dala jsem si dvanáct kousků. Vím to, protože jsem to počítala. Ostatně jako vždy. Pokecaly jsme a potom jsem se vydala domů.

Jinak se toho nic moc zajímavého nestalo. Jen jsem si večer strašně vyčítala ten popcorn. Copak bych to bez něj nezvládla? Bylo to opravdu zbytečné.