Sen o dokonalosti (anorexie) ✓

Nemocnice

Po otevření očí mě přivítalo známé prostředí nemocnice. Opět jsem zcela mimo z toho, co se stalo. Nic netuším, nic nevím, poslední dobou jsem prostě pernamentně zmatená. Tato chvíle byla výjimka, kdy mi to vůbec nevadilo. Chtěla jsem jen jedno: spát.

Ale ani to mi bohužel nebylo dopřáno. V tu chvíli totiž do dveří vstoupil nějaký doktor a přistoupil k mému lůžku. „Dobré ráno, slečno."

„Dobré," zamumlala jsem. Neměla jsem teď náladu se s někým bavit, ale teď se tomu asi nevyhnu.

„Vaši spolužáci s učitelem vás našli zcela prochlazenou na lavičce v Německu. Byla jste převezena do tamnější nemocnice a později sem. Je možné, že si moc z toho nepamatujete."

„To ne," přiznala jsem.

Doktor ještě poté něco vykládal, já se snažila poslouchat, ale nebyla jsem toho schopná. Byla jsem dost vyčerpaná.

Když doktor odešel, najednou jsem začala litovat, že jsem mu nevěnovala víc pozornosti. Teď jsem tu totiž zůstala sama. Sama se svými myšlenkami. Nemohla jsem se zbavit myšlenek na Leoše a na to, co mi říkal. Že jsem prý vyhublá a není to už normální. Sice nebyl jediný, kdo mi to říkal, ale byl nejspíš jediný, kdo mi to neříkal proto, aby mě urazil nebo mi ublížil. Říkal mi to proto, protože mu na mně záleželo.

Cítila jsem se rozpolcená na dvě půlky. Jedna část mého já připouštěla, že má Leoš pravdu, ta druhá se domnívala, že je to nyní nejlepší. Jsem někdo jen díky tomu, jak vypadám. Bez toho bych byla opravdu nic. Žádnou lásku ani přátele nemám. Možná Leoše, ale... do jaké míry?

Doktor zmiňoval mimo jiné i to, že mě navštívili rodiče, ale spala jsem. Dokonce mi donesli i nějaké věci v batohu. Byla mezi nimi i nějaká kniha, kterou jsme měli přečíst ve škole jako povinnou četbu. Znovu jsem si teď vzpomněla na školu. Jak se po tom, co mě všichni spolužáci viděli ve spodním prádle, jak se jim po tom všem podívám do očí?

Povzdechla jsem si a pustila se do čtení knihy. Vůbec jsem se ale nedokázala soustředit. Nejraději bych se navždy ztratila, stala se dešťovou kapkou, sněžnou vločkou nebo vánkem. Jen jsem se ušklíbla nad svými myšlenkami. Stává se ze mě snad blázen? Možná, že ano...