Sen o dokonalosti (anorexie) ✓

Vše se vyjasňuje?

Tu noc jsem měla silné bolesti. Lítaly okolo mě zdravotní sestry a já se cítila příšerně. Probrečela jsem několik hodin a až potom jsem vyčerpáním usnula. Když mě ráno viděl doktor, netvářil se vůbec spokojeně. Druhou noc to bylo to samé. Zdálo se mi, že pomalu umírám.

Den nato mě přišel navštívit Leoš. Rodiče se u mě zatím nezastavili, jen táta mi napsal strohou esemesku, že mě navštíví, až dořeší jeden problém u něj ve firmě. Když jsem tedy Leoše viděla vcházet do dveří, byla jsem ráda, že si na mě vzpomněl alespoň někdo.

Nepotěšilo mě ale to, že za ním vcházel ještě jeden člověk. Dívka, kterou bych už nejradši nikdy neviděla.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se Zuzany.

„Přišla jsem za tebou."

„Nechápu tě," pověděla jsem. „Proč se tak snažíš? Vím, že mě nesnášíš. A víš, že já to nechci jinak. Nechci se s tebou už bavit... ani ne tak kvůli tobě, ale kvůli tomu, že..." zasekla jsem se.

„Kvůli tomu, že máš výčitky svědomí?" optala se Zuzana a lehce se usmála. „Bezdůvodně. Jura už je minulost, ne? Alespoň pro mě. Už čtyři měsíce chodím s Jonášem."

Netušila jsem s jakým Jonášem, ale věděla jsem, co tímhle vším chtěla Zuzana říct. Oficiálně mi odpouští. Vím, že z nás už nikdy nebudou kamarádky, ale přece jenom se mi celkem ulevilo.

„Už půjdu," řekla nakonec Zuzana a stiskla mi ruku, která bezradně ležela na lůžku. „Drž se, Sofie."

Zuzana odešla a zůstala jsem tu sama s Leošem.

Jen mě smutně pozoroval a mlčel.

„Děje se něco?"

„Sofie... Musíš začít víc jíst."

Jen jsem po něm šlehla pohledem a neodpovídala. Víc jíst? Jak? Zvykla jsem si na malé množství jídla a pokaždé, když jsem snědla víc, než jak jsem byla zvyklá, dostávala jsem bolesti. Nevede žádná cesta ven z tohohle bludiště.

„Nemůžu začít víc jíst, to nejde. Ani kdybych chtěla," řekla jsem nakonec.

Leoš na mě zkoumavě pohlédl a vypadalo to, že má na jazyku něco citlivého.

„Můžeš i umřít."

„Tak ať," odvětila jsem hrubým tónem. „Nikomu tady scházet nebudu."

„A já jsem jako vzduch? A co Nikča a Natka? Ony tě nezavrhly, to ty se s nima nebavíš. Nedávno se mi svěřovaly, jak moc jim chybíš."

„Leoši... Já ale nevím, co teď chci dělat. Asi nemám na výběr."

„Stačí jeden rozhovor s doktorem a vše se může změnit."

„Nemám na to."

„Dokážeš cokoliv budeš chtít," špitl Leoš a dal mi do vlasů jemnou pusu.

Vlasy, to byl další z mých nekonečných problémů. Poslední dobou totiž připomínaly spíš chmýří.

„O tom pochybuju."

„Já o tobě nepochybuju."

„Leoši, ty to nechápeš," utrhla jsem se na něj. Nevím, co mě to popadlo, ale prostě už mi tato debata přišla o ničem... „Nic o mně nevíš."

Leoš se na mě podíval pohledem plným zklamání z mých slov. „Vím o tobě víc než dost. A zůstal jsem při tobě stát i tehdy, když jsem se dozvěděl tu záležitost se Zuzanou. Vzpomínáš?" Ještě jednou na mě pohlédl a potom opustil místnost.

Znovu jsem zůstala sama se svými myšlenkami. Chvíli poté přišla sestřička. Pozdravila mě milým úsměvem. „Potřebujete něco, slečno?"

Nadechla jsem se. „Ano. Zavoláte mi prosím pana doktora?"

Sestřička jen přikývla, kamsi odešla a za okamžik už u mého lůžka stál doktor.

„Pro tebe, Leoši..." špitla jsem a začala mluvit.