Sen o dokonalosti (anorexie) ✓

První den ve škole

Vstávala jsem o dvě hodiny dřív, abych se stihla namalovat a vybrat si vhodné oblečení. Sice jsem si outfit připravila už včera, ale nějak jsem nepočítala s tím, že se udělá takové teplo. A i když mně je zima skoro pořád, jít ven v kožichu by asi nebylo nejlepší rozhodnutí.

Právě jsem si obouvala boty, když mi cinkl mobil se zprávou. Psala mi Natka, že na mě s Nikčou čekaly na náměstí, ale nakonec se vydaly do školy, tak jen abych to věděla. Povzdechla jsem si. Z královny se ze mě stala troska s přáteli, co na mě ani nejsou ochotní počkat. Kde jsem to skončila...

Dveře jsem zabouchla možná trochu rázněji, než bylo zvykem. Celý dosavadní život se mi hroutil před očima a to všechno jenom kvůli té pitomé Zuzaně! Stejně je teď na jiné škole, takže ani nemůže vidět, co všechno mi způsobila. Kráva.

Do školy jsem přišla jen tak načas. Všichni ti lidé, kteří mě dřív zdravili, si mě teď ani nevšimli. Jsou to pokrytci, ale to už jsem věděla dávno. Jedna věc mě ale překvapila víc. Natála a Nikola seděly spolu! Přistoupila jsem k jejich lavici a hned namísto pozdravu spustila: „A s kým budu jako sedět já?"

Natka pokrčila rameny. „Třeba za náma, ne?"

Pohlédla jsem za ně. Byla tam prázdná lavice. Potom bylo místo ještě ve předu, vedle nějakého kluka, který tu byl patrně nový.

„Na to ti můžu víš co," odsekla jsem a vydala se za tím klukem. Věděla jsem, že se za to na mě Natka zlobit nebude, na nikoho se nedokázala dlouho zlobit a navíc ví, že na ní vím dost věcí, které by jí mohly uškodit.

„Můžu si přisednout?" zeptala jsem se toho kluka. Ačkoliv to byla otázka, vyslovila jsem to s důrazem, aby si uvědomil, že nejsem žádná stydlivka.

„Klidně," přikývl a zkoumavě na mě pohlédl. Měl tmavě modré vlasy a vychytralý výraz ve tváři. Na jedné straně nosu měl piercing. Druhý piercing měl v pravém obočí. Hned mě napadlo, že vypadá jako nějaký umělec. Tichý, ale talentovaný. A možná, že skrývá nějaké neobvyklé tajemství.

„Jmenuju se Sofie," pověděla jsem, když dál mlčel.

„Těší mě, Sofie," odvětil. „Já jsem Leoš."

Poté už zazvonilo a učitel okamžitě vešel do třídy, takže to na mě působilo, jako kdyby snad stál za dveřmi. Vykládal to, co učitelé vykládají vždy na začátku roku, nic nového... Ani jsem to moc neposlouchala, spíš jsem přemýšlela o Leošovi. Byl opravdu zvláštní. Narozdíl od ostatních kluků hrozně tichý, nijak se nepředváděl a celkově na mě působil, jako kdyby byl myšlenkama někde úplně jinde. Vždy jsem si myslela, že mě takoví introvertní kluci nezajímají, ale možná to bylo proto, že jsem jich nikdy moc nepoznala. Bylo na čase si to přiznat - Leoš mě opravdu zaujal.

Ahoj, moc všem děkuju za hezké ohlasy! 💗 Další část vydám také dnes, ale trochu později. ^^