Sen o dokonalosti (anorexie) ✓

Zuzana

Když jsem se ten den vracela domů, těšila jsem se tam méně než obvykle. Rodiče se mnou nemluvili a zdálo se, že v mém životě už teď ani není nic, na co bych se mohla těšit. Byla jsem bez nálady, vyčerpaná a znuděná. Když jsem procházela okolo parku, nějací kluci na mě začali cosi křičet. Už ani nevím, proč jsem se otočila. Zahlédla jsem Juru, jak se na mě pohrdlivě ušklíbá.

„Hej, Juro, to je ta tvoje slečinka," vyjekl jeden z těch kluků a vzápětí propadl v záchvat smíchu. „Se nějak ztrácí před očima."

„Nevadilo by mi, kdyby zmizela úplně," odvětil Jura klidně, ale dost hlasitě na to, abych to slyšela i já.

Nijak jsem na ně nereagovala a pokračovala dál v cestě domů.

Teprve doma jsem měla čas vstřebat to, co řekli. Hlavně to, co řekl Jura. Kluk, co mě dřív držel nad vodou. Kvůli němu jsem potopila Zuzanu a on mi to teď oplácí. Svým způsobem to chápu, asi jsem se k ní zachovala hnusně, ale teprve teď mi došlo, jak se cítila. Dostala jsem hroznou chuť něco udělat. Něco, čím bych to mohla změnit. Jenže už nebylo cesty zpět. Nebo snad ano?

Jurovo popichování mi náhle vnuklo nápad. Netušila jsem, jestli je dobrý nebo špatný. Věděla jsem jen to, že prostě musím něco udělat, nebo se už na sebe nebudu schopná ani podívat.

Vzala jsem si do ruky mobil, odemkla ho a našla si jí na facebooku. Zuzanu.

Celkem zvědavě jsem si prohlédla její fotky, které měla na profilu. Je to jen pár měsíců, co jsme se neviděly, ale tolik se změnila. Měla teď mikádo a v jinak nevýrazných vlasech fialové melíry. A hlavně se všude tvářila tak... v pohodě. Dokonce byla ve vztahu. Nečekala jsem, že si zrovna ona tak rychle někoho najde. Asi jsem jí podceňovala. To já jsem z nás dvou ta méně vztahuschopná. I když to tak nejspíš na první pohled nevypadá.

Ale dost rozjímání. Měla bych jí konečně napsat. Jen jak začít...

Ahoj. Nevím, jestli si na mě pamatuješ, ale...

Zamračila jsem se a zprávu smazala. Jasně, že si na tebe pamatuje, ty blbko, pomyslela jsem si kysele. Na to, cos jí udělala, nejde zapomenout.

Nakonec jsem s povzdechem zavřela okýnko pro zprávy. Ještě na to nejsem připravená. Jednou jí napíšu. Ale teď ted okamžik ještě nepřišel.

Nevím, co mě to popadlo, ale znovu jsem najela na její profil a začala si prohlížet její poslední příspěvky, stránky, co likuje a podobně. Zvláštní pocit, prohlížet si takhle profil někoho, kdo vám byl někdy celkem blízký a v tuto chvíli nevíte, co si o vás myslí. Najela jsem na část profilu, kde byli uvedení její příbuzní. Vtipné, že tam měla přidaný i facebook svých rodičů. Ti mí by mě přizabili, kdyby zjistili, že mám facebook, a Zuzka si tam ty své klidně označuje.

Následně jsem však v sekci příbuzných zahlédla něco, co mě celkem zarazilo. Jako bratrance tam měla označený profil kluka, který mi byl dost dobře známý. Leoš Stránský.