Sen o dokonalosti (anorexie) ✓

Párty u Leoše?

Uběhl měsíc a nic se nezměnilo. Zažívám příšerný stavy, moje nehty a vlasy trpí, nedokonalosti na pleti zakrývám make-upem už jen velice těžko.

Školu moc nedávám. Rodiče nejsou šťastní ani z dvojek, takže opravdu nechci vědět, jak budou reagovat na to, až zjistí, že mám jeden předmět mezi dvojkou a trojkou.

Do školy jsem dneska málem nedošla. Avšak ani to, že jsem tam došla, ještě neznamenalo vítězství. Máme třídu ve druhém patře a já si v každé polovině schodiště musela dělat přestávku. Asi to zní divně, ale nedokázala jsem je prostě vyjít najednou.

Ve třídě jsem se okamžitě posadila vedle Leoše, který vyťukával zprávu do mobilu a nevnímal mě.

„Komu píšeš?" zajímala jsem se.

„Richardovi," odvětil Leoš mrzutě. Nějak mi došlo, že to bude ten jeho bývalý přítel.

Sice jsem se Leoše nechtěla na nic dál vyptávat, ale on začal sám. „Víš, v pátek budu slavit narozeniny a jeho tam prostě nechci. Nedokáže to pochopit."

„A já bych mohla přijít?"

Nepatrně se usmál a přikývl. „Jasně, Sofí. Dám ti adresu."

A tak se tedy stalo, že jsem několik dní poté stála s dárkem v ruce před Leošovým domem.

Nebyla to typická oslava narozenin, bylo tu jen pár lidí, ale možná to bylo i líp. Na žádné velké párty jsem opravdu neměla sílu. Byla opravdu fuška rodiče přesvědčit, aby mě tam pustili. Tak snad to bude stát za to. To jsem si říkala, když jsem s Leošem a několika dalšími lidmi seděla v obýváku a sledovali hru, kterou hrála dvojice kluků na xboxu.

Atmosféra byla celkem uvolněná. Po půl hodině mě hra přestala bavit a tak jsem se s Leošovou sestrou vydala do jejího pokoje. Jmenovala se Tereza a už od prvního pohledu jsem tušila, že bude něčím výjimečná. Měla zajímavý styl oblékání a později jsem zjistila, že je to tím, že si oblečení sama navrhuje i šije.

S Terezou jsme se bavily celkem dlouho. Řeč došla i na téma, které mně osobně není vůbec příjemné - váha.

„No jo, říkám si to věky, ale stejně s tím nic nedělám," postěžovala si mi. „Chtěla bych mít postavu jako ty."

„Nevím," řekla jsem jen. Mé dřívější já by jí nejspíš poděkovalo a snažilo se o falešnou skromnost, ale to už je za mnou. Když šlo o postavu, byla jsem nyní vždy v rozpacích.

Po rozhovoru Terka musela odejít na brigádu. Já jsem se tedy vydala zpět do obýváku. Kdybych tušila, kdo tam bude, nikdy bych tam nešla...