Princezna ze Zmijozelu

01

     Dívka s platinovými vlasy stála před červenou lokomotivou, která jela do školy čar a kouzel Bradavicích. Ohlížela se na všechny strany, ale hledanou osobu nenašla, a tak nastoupila do vlaku.

Našla prázdné kupé, zavřela dveře, sedla si a začala číst se smutnou myšlenkou, že nenašla osobu, kterou hledala. Chvíli si četla a potom se otevřeli dveře od kupé a dovnitř vešel chlapec s blonďatými vlasy a snobským výrazem.

„Můžu sem, nikde jinde není místo?" řekl povýšeně a sedl si k dívce.

„Hmm..." odvětila bez zájmu.

„Ty jsi Persephona Andrewsová, viď."

„Jo."

„Já jsem...."

„Vím kdo jsi. Chodíme spolu do stejné koleje už sedm let. Abraxasi Malfoy," řekla naštvaně.

Chlapec se zvedl a namyšleně odešel. Persephona konečně měla klid. Nechtěla se s nikým bavit. A zvlášť ne s Malfoyem.

Vlak se rozjel a ona věděla, že potrvá než se do školy dostane. Na poslední rok ve škole se vůbec netěšila, budou se dělat zkoušky OVCE a navíc tohle je poslední rok v Bradavicích. Nechtělo se jí se vším loučit ani nevěděla, co chce dělat v budoucnosti. Zároveň se konečně těšila až odtamtud vypadne a bude moct svobodně žít...

***

     Vlak konečně zastavil a Persephona vystoupila a doufala, že uvidí tu osobu, kterou hledala už v Londýně. Bohužel jí potkal neúspěch. A tak se sama vydala ke kočárům. Ke vší nelibosti se sedla k nějaké partě z Nebelvíru. Když nebelvírští viděli, jak k nim nastupuje okamžitě zmlkli a celou cestu nikdo nepromluvil. Dívce to ani nevadilo, bylo jí jedno, že jí nebelvírští neměli rádi, vždyť ona je nesnášela. Užívala si ticho, které se za chvíli změní v hluk Velké síně.

     Když dojeli k hradu dívka rychle vystoupila a vydala se na hostinu. Sedla si ke zmiozelskému stolu vedle osoby, kterou hledala. Konečně jsem ho našla, pomyslela si.

„Ahoj Johne, tak ráda tě zase vidím," řekla nadšeně dívka.

„Jo. Ahoj Persephono," odvětil chlapec nejistě.

„Děje se něco? Celé prázdniny jsi mi nenapsal," věděla, že by na něj měla být naštvaná, ale když ho viděla, jakoby její vztek opadnul. Srdce se jí prudce rozbušilo.

„Víš Pers, potřebuju si s tebou promluvit," řekl s obavami.

„Dobře. Mluv," pobídla ho.

„Tady ne. Co zítra u jezera?"

„Dobře," řekla a naklonila se k chlapci s úmyslem ho políbit. On se odtáhl „Vážně se s tebou něco děje."

„Cože? Jak to myslíš?"

„No celkově tvoje chování je takové... chladné."

„Promiň Pers, já jsem dneska už dost unavený," řekl, zívl a zvednul se od stolu, aniž by čekal na ředitelův proslov. „Takže zítra odpoledne u jezera."

„Dobře," odvětila trochu zklamaně.

„Měj se," řekl a odešel.

     Po dlouhém nudném ředitelově proslovu se Persephona vydala do sklepení, kde měl Zmiozel své ložnice a společenskou místnost.

Řekla heslo a vstoupila do místnosti. Oheň v krbu hořel a v rohu místnosti byl John s nějakou holkou... A... a... líbal se s ní.

Srdce se jí zastavilo. Nemohla tomu uvěřit.

Bez povšimnutí odběhla do dívčích komnat se slzami v očích.

Nikdo tam nebyl, a tak zabořila hlavu do polštáře a začala tiše vzlykat. V hlavě se jí pořád přehrával ten obrázek a všechno jí začalo dávat smysl. To proto mi nenapsal... To proto bylo jeho chování tak chladné...

Propadla se do temné říše zapomnění smyšlenkou na Johna...

Takže po opravdu dlouhé době jsem se rozhodla tuto knihu opět zveřejnit. Bylo mi jí líto nechat jen tak ležet v osamění. Tak snad ji ještě někdo otevře.