Princezna ze Zmijozelu

07

     Persephona tam skrytá tiše stála. Pořád se dívala na Abraxasovo záda. On se pouze díval před sebe.

Radši se vydala pryč. V hlavě jí pořád znělo to, co řekl Abraxas. „Miluješ ji?" „Já nevím," nemohla to vytěsnit... Bylo jí z toho divně. Na jednu stranu byla ráda, že se rozešli, ale bylo jí hrozně, že to bylo právě kvůli ní. 

***

Celý den Abraxase nikde nepotkala. Zasmušilo ji to a začínala být nervózní, ale zároveň byla ráda, že tu není.

Až na poslední hodině přišel. A to s dost chabou výmluvou. Sedl si k dívce do lavice.

„Co se děje? Proč sis sedl ke mě?" zeptala se, i když odpověď znala.

„Vadí ti to?"

„Ne. Jen mi přijde divné, že nesedíš se Sophií," řekla dívka a později toho litovala. Podívala se na něj. On jí pohled opětoval a dívce jakoby se obrátil celý svět. Zatočila se jí hlava.Uhnula pohledem a podívala se na smutnou Sophii. O Sophii jí nic neřekl. „Podíváme se dneska na ty vzpomínky?" zeptala se a Abraxas téměř neznatelně přikývl a upřel svůj pohled na profesora. Persephona si ho začala opatrně prohlížet. Vůbec nechápala, jak ho dřív mohla nesnášet.

*** 

Dívka s chlapcem stáli nad prázdnou miskou a jen na ní upírali pohled. Dívka tiše vzala lahvičku s modrou látkou a nalila jí do misky.

„Můžeme?"

Chlapec pouze přikývl a společně s dívkou se ponořil do misky s modrou látkou.

Vše bylo rozmazané, ale nakonec se barvy slily do normálních tvarů. U pultu stála malá holčička s nebelvírskou šálou a kupovala si hořkou čokoládu.

Za chvíli se obraz rozlynul. Persephona se podívala na Abraxase a on jí pohled opětoval. Obraz se znovu sjednotil. Tentokrát tam byla dívka z Havraspáru. Bylo jí tak patnáct, odhadem. Takhle se to opakovalo několikrát. Hořkou čokoládu si nejvíce kupovaly děti z Nebelvíru, jedna holka z Havraspáru a asi dva kluci z Mrzimoru. Nikdo ze Zmiozelu.

Dívka s chlapcem se probrali do reality. Nastalo ticho neúspěchu. Chlapec se zadíval do dívčiných očí a uviděl zklamání. Přistoupil k ní blíž a pohladil jí rameno. Zase ruku sundal a spustil ji zase dolu podél těla.

„V pořádku?" zeptal se.

„Jo. Co by se mělo dít?" zeptala se rozpačitě.

„Možná to pro někoho ze Zmiozelu koupil někdo z jiné koleje."

„Zmiozel je ta nejnamyšlenější kolej. Nebude žádat o pomoc někoho z jiné koleje."

„Tak co když to nebyl nikdo ze Zmiozelu?"

„To je blbost. Jak by se dostal do zmiozelských komnat," vyvrátila dívka tvrzení a podívala se na své boty. „Tohle nikam nevede. Necháme toho."

„Pers... Opravdu? Nechceš s tím pokračovat. Vždyť vím jak je to pro tebe důležité."

„Nechci s tím pokračovat. Teď už je to jedno," řekla se smutkem v hlase a podívala se na chlapce, který se na ni pořád díval.

„Dobře. Nechceš jít třeba k jezeru nebo do knihovny?"

„Dnes ne. Půjdu si trochu odpočinout," odvětila a odešla.

***

Začínal prosinec. Už od listopadu sněžilo. Persephona měla zimu nejraději. Milovala sníh, hlavně, když jí padal do vlasů a zachytával se na řasy. Milovala páru, která jí vycházela z úst. Milovala Abraxasovu červenající se tvář, když jen tak tiše seděli u zamrzajícího jezera.

Chystala se zrovna na večeři do Velké síně. Když tam došla, sedla si beze slova vedle Abraxase a začala jíst. V tu chvíli se ale ředitel školy zvedl a zaťukal lžičkou o skleničku. Všechno utichlo.

„Protože se blíží Vánoce, chtěl bych vám oznámit, že 22. prosince se bude konat Vánoční ples. Pro čtvrté až sedmé ročníky je to povinné. Pro ostatní je ples dobrovolný. Děkuji," oznámil ředitel a znovu se posadil. V síni se rozlehl hlasitý šum.

„To je příšerný. Máme povinný jít na ples," řekla Persephona.

„Myslíš?" zeptal se chlapec.

„Nesnáším tanec," řekla naštvaně dívka a chlapec se pousmál. „Co se mi směješ?"

„Ale nic. Doufám, že se mnou, Persephono Andrewsová, půjdete na Vánoční ples."

„Cože?! Já myslela, že by se z toho dalo ještě vyvlíknou. A ty mě teď zveš?"

„Ano. Tak půjdeš se mnou."

„Ne."

„Prosím," řekl chlapec klidně až z toho dívku zamrazilo. Vlastně po každém jeho slovu či pohledu dívku zamrazilo...

„Tak dobře, ale netancuji a nechci se tam zdržovat moc dlouho."

„Uvidíš, že tě přesvědčím, abys tancovala," řekl chlapec sebevědomě.

„To se ti nepovede."

„Vsadíš se."

„Dobře. Jak bude sázka znít?"

„Když tě donutím tancovat, do konce roku mi budeš psát úkoly."

„Platí. A když vyhraju já, tak mi každých čtrnáct dní koupíš jakoukoliv sladkost, kterou si budu přát."

„Platí. Už se těším, jak nebudu muset psát úkoly."

„Těšíš se předčasně," ušklíbla se dívka.

Další kapitola je na světě. Budu ráda za názor.