Princezna ze Zmijozelu

03

     Probudila se a zjistila, že je ještě tma. Tak se tedy převlékla a šla do společenské místnosti. Velice ji překvapilo, že v krbu hořel oheň. A také si všimla, že u ohně sedí nějaká postava. Došla k postavě a podívala se jí do tváře.

„Malfoyi? Co tu děláš?" zeptala se překvapeně.

„Na to se můžu zeptal i já tebe."

„Nemůžu spát."

„Nápodobně. Je ti líp?" zeptal se až příliš mile. A to je Malfoy, ten se mile nechová.

„Jo, je to lepší. Proč nemůžeš spát?"

„Nevím. Stává se mi dost často, že se brzy ráno probudím a potom neusnu."

„Aha," řekla dívka a posadila se vedle něj. „Minulý rok jsme se spolu vůbec nebavili ani se pořádně neseznámili. A tenhle rok na tebe pořád narážím."

„Zatím jsi na mě narazila pouze třikrát," řekl, jako by to ani nebyl on. Tak nemalfoyovsky. Jako by z něj všechna pýcha a povýšenost vyprchali.

„Dobře, ale za tři dny. To je celkem divný, nemyslíš?"

„Možná..." ozvalo se po chvíli. Nejspíš se zamyslel, protože dívce už nevěnoval žádnou pozornost.

Ale dívce to ticho nevadilo. Bylo jí to příjemné. Zahleděla se do krbu a pozorovala různorodost plamenů.

*** 

Na snídani s ním nešla. Přesto Malfoye potkala. Nechtěla ho rušit, přesto si k němu přisedla.

„Zase jsem na tebe narazila."  

„Ano, už počtvrté za tři dny," odvětil lehce pobaveně. „Byla si někdy takhle brzo na snídani?"

„Ne. A ty?"

„Skoro vždycky."

„Ty asi nemůžeš spát hodně často..."

„Ano, ale zvykl jsem si na to."

„Vím, že si mi říkal, že nevíš proč vstáváš tak brzy, ale tohle není," zasekla se, „obvyklé. Nevěřím, že nevíš proč nemůžeš spát."

„Nesvěřuji se lidem, co skoro neznám."

„To já taky ne."

Povzdechl si. „Matka umřela při mém porodu a já vyrůstal jen s otcem. Otec mě vinil z toho, že zemřela, a tak mě zrovna milý nebyl. Musel jsem vstávat brzy ráno, přesněji v půl jedné. Když jsem nevstal. Mlátil mě a rád na mě zkoušel zakázané kletby," odmlčel se.

Dívka to jen poslouchala se zatajeným dechem.

„V jedenácti letech jsem nastoupil do Bradavic, ale jakmile jsem přijel domů, otec na mě byl ještě přísnější. Ve třinácti letech jsem se přestěhoval k mé tetě, která mě měla alespoň trochu ráda. Bohužel tohle léto zemřela. Vím jistě, že se k otci nevrátím a po škole bych si chtěl koupit byt v Příčné ulici. Peněz na to mám dost. Teta mi toho vše odkázala," dokončil svůj příběh bez jediné emoce.

Dívka ho obdivovala, že ji to takhle řekl a navíc, tak vyrovnaně... „To je mi líto. Kdybych věděla, že je to tak bolestivé, nikdy bych se neptala..." zesmutněla za něj.

„To je v pořádku, ty za to nemůžeš. Nemusí ti to být líto."

Zase mezi nimi nastalo ticho. Ale ne tak příjemné jako v noci. Tohle bylo tíživé.

„Jsi první člověk, kterému jsem to řekl. Ani Sophii jsem to nedokázal říct."

„Sophii?"

„Má přítelkyně."

„Aha." Dívka pocítila, že by mu o sobě měla také něco sdělit, když on samotný k ní byl tak důvěrný. „Já jsem vyrůstala v sirotčinci. Nikdy jsem svoje rodiče nepoznala. Vím jen, že jsem z čistokrevné kouzelnické rodiny, a že se jmenovali Andrewsovi. Napsali mi dopis, ve kterém to bylo napsané. Myslím si, že byli ze Zmiozelu, jinak by o čistokrevnosti nepsali."

On na to nic neřekl. Dívce to ale nevadilo. Věděla, že jí chápe.

Zvedla se a beze slova odešla. Stejně tak by to udělal i on, pomyslela si.

Další kapitola je publikována. Snad se někomu líbila.