Princezna ze Zmijozelu

11

Dívka s platinovými vlasy se probudila z neklidného spaní. Pořád tomu nemohla uvěřit. Ta dívka, co vypadala tak nevinně, že by otrávila Johna?

Ale už jí to věčné dohadovaní sama se sebou nebavilo, nemohla se takhle dohadovat celý život. Uklidňovala se tím, že Ministerstvo pečlivě prozkoumá všechny důkazy.

Pomalu vstala. Nemusela spěchat na vyučování, stále ještě byly prázdniny. 

Chtěla si jít promluvit s Abraxasem, ale nemohla ho nikde najít. Povzdechla si a radši se vydala na snídani. 

Nevnímala ani cestu jak byla rozrušená. Došla do Velké síně, sedla si na kraj zmijozelského stolu a začala jíst. Stále očekávala, že Abraxas přijde. Avšak on nepřišel. Mrzelo ho snad ten polibek? přemýšlela. Ano, i dívka polibku litovala, přesto se s ním musela vidět. Potřebovala jeho přítomnost. Chtěla s ním mluvit, ale ani nevěděla, co mu řekne.

Rychlým krokem vyrazila ze síně pryč a na chodbách už skoro běžela a nevnímala okolní svět. Zahnula za roh, ale do něčeho narazila. Ihned se skácela k zemi.

Nejdřív si promnula bolavé místo, až potom konečně vzhlédla, aby se podívala, kdo to je. Uviděla před sebou kluka z Mrzimoru, který také ležel na zemi. „Promiň, příště už budu dávat větší pozor," řekla trochu rozpačitě a podívala se do země.

Chlapec mezitím vstal a podíval se na ní. Napřáhl k ní ruku a dívka ji s nepatrným úsměvem přijala.

„J... já jsem Newt Scamander," řekl trochu tiše chlapec.

„Já jsem Persephona Andrewsová."

„Jsi v pořádku? Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho ze Zmijozelu, kdo by se omluvil," řekl trochu rozpačitě.

„Ano, jsem," dívka se trochu pousmála. „Všichni ze Zmijozelu asi nejsou stejní."

„Nejspíš ne," zavládlo ticho. „Než jsem do mě narazila, měl jsem namířeno do Prasinek. Nechtěla by si jít se mnou?" otázal se Newt zase trochu stydlivě.

Dívka nad tím uvažovala, sice chtěla najít Abraxase, ale Newtovi to za tu srážku dlužila. A navíc jí celkem zvedl náladu. Přikývla. „Ráda s tebou půjdu Newte Scamandre," řekla a usmála se. „Půjdu si jenom pro kabát. Za chvíli jsem s zpátky. Sejdeme se venku?" nečekala na odpověď a odešla. 

Už byla ve svém pokoji a brala si kabát. Sešla do společenské místnosti a uviděla osobu, kterou hledala. Stál opřený o krb a díval se do plamenů. Zastavilo se jí srdce. Jakmile chlapec uslyšel kroky, otočil se. Zadíval se na ní. Dívka si skousla ret, momentálně s ním nechtěla mluvit, ale věděla, že se tomu asinevyhne.

„Pers..."

„Ano?" zeptala se blonďatého chlapce a pohlédla mi do těch nádherných očí. On zaregistroval její kabát, který držela v ruce.

„Někam jdeš?" podivil se chlapec.

„Jdu do Prasinek s New-," zastavila se, ale asi ve špatnou chvíli.

Abraxasovou tváří se mihnul podivný stín. „S kým? Asi jsem to přeslechl," zeptal se chladně.

Persephona se zatvářila provinile. „S Newtem... Nepromluvíme si později?"

„Evidentně není o čem mluvit," odsekl chlapec svým typicky chladným hlasem. Dívku to bodlo u srdce. Abraxas se k ní otočil zády a hleděl zpět do plamenů.

„Abraxi..." zašeptala, ale chlapec nereagoval. A tak se rychlým krokem vydala pryč. Nechtěla jít už nikam. Po tváři jí stekla slza. Musí to Abraxasovi vysvětlit... Doufala, že jí vyslechne, ale začala o tom pochybovat.

Ani si to neuvědomila, dorazila na školní pozemky. Zastavila a vzala si na sebe kabát. Vzpomněla si na Newta, nechtěla tam jít, ale nemohla ho tam nechat. Navíc jí z očí stále stékaly slzy. V tom si jí ale Newt všiml a přišel k ní, ale dívka si ho nešila, byla k němu otočená zády.

„Můžeme jít?" zeptal se jí svým veselým hlasem, ale uviděl její obličej. „Stalo se něco?" zeptal se tentokrát už zaraženě.

„N-ne," zašeptala Persephona. „P-promiň Newte. Půjdeme?" otřela si z očí poslední slzu a nasadila milý úsměv.

Další kapitola je tady. Doufám, že jí někdo ocení.