Princezna ze Zmijozelu

08

Persephona se zrovna procházela po zasněžených školních pozemcích a přemýšlela. Sníh jí padal do rozpuštěných platinových vlasů a zachytával se jí na dlouhých řasách. Přemýšlela o plese. Nesnášela tanec a tu hudbu...

Také stále přemýšlela nad smrtí Johna. Sice už od toho uplynulo spoustu času, ale jí to nedávalo spát.

Z myšlení jí vytrhly kroky, které v napadaném sněhu byly dobře slyšet. Otočila se a uviděla Abraxase. Bez zájmu se otočila zpátky. Chlapec došel až k ní a dívka ucítila na zádech jeho horký dech.

„To jsem tak nezajímavý, že se na mě ani nepodíváš?" zeptal se chladně, ale zároveň pobaveně.

Vtipkovali spolu takhle už dlouhou dobu. Persephona ani nemohla uvěřit, že tohle je ten snobský Malfoy. Ale dnes na něj opravdu neměla náladu.

„Děje se něco?"

„Ne."

„Otočíš se na mě?"

„Ne."

„Proč?"

„Nemám náladu si s tebou povídat."

„Chceš abych odešel?"

„Ne."

„Tak co chceš?"

„Já nevím," řekla dívka a konečně se na chlapce podívala.

Dlouho bylo ticho a oba dva na sebe jenom koukali, než Persephona sklonila zrak.

„Že mě nenutíš jít na ten ples?" zeptala se.

„Já ne, ale ředitel. A navíc chci vyhrát sázku."

„Tu nevyhraješ."

„Myslíš?"

„Jsem o tom přesvědčená, Malfoy," řekla dívka tak chladně.

„Uvidíme," ušklíbl se. „Už máš koupené šaty?"

„Ne, budu muset do Prasinek."

„Smím tě doprovodit. Pomůžu ti s vybíráním."

„Tohle utrpení si nech na manželství," řekla dívka stejně chladně, jak se to naučila od něj.

***

Vybírání šatů pro ní bylo utrpením. Nemohla žádné najít. Až úplně vzadu konečně našla šaty, které se jí doopravdy líbily. Byli černé, gotického stylu. Věděla, že nikdo jiný by si tyto šaty na ples nevzal, ale ona se do nich okamžitě zamilovala.

***

Dívka si chtěla poklidně číst, avšak nemohla knihu najít. Nevěděla kam jí mohla dát, až se podívala do skříně. Tam byla. Vzala knížku a chtěla skříň zavřít, ale zrak jí spočinul na jejích bruslích. Pustila knihu a vzala je do ruky. 

Rozhodla se, že půjde bruslit. Tiše proklouzla společenskou místností, kde byla absolutní tma. Ani si nevšimla, že tam někdo sedí.

Ocitla se před rozlehlým, zamrzlým jezerem. Zamyšlená si nandala brusle a vstoupila na led. Ani si nevšimla, že blonďatý chlapec šel celou dobu za ní.

Chvíli trvalo, než si po té době na brusle zase zvykla. Jen se pomalu projížděla. Tep se jí začal zrychlovat. Začala bruslit jako o život. Co nejrychleji se rozjela napříč jezerem. Všechen smutek, zklamání, bolest, zlost, strach z ní vyprchal. Byla volná. Konečně byla zase šťastná. Vlasy jí lítaly kolem obličeje. Vítr jí štípal do tváře, ale teď jí to bylo jedno. Užívala si to. Ještě přidala na rychlosti. Po očích jí začaly stékat slzy, ale ona to nevnímala. Byla konečně sama. 

Až když se začalo rozednívat, tak si chlapce všimla. Vyděsilo ji to a zároveň naštvalo. Přibruslila k němu.

„Jak dlouho tu jsi?" odsekla ledově.

„Dlouho."

„Proč?"

„Nevím." Vstoupil za dívkou na led. „Mám o tebe strach, Pers..." špitl a začal se k dívce pomalu přibližovat.

Naštvaná dívka ho ale pouze od sebe odstrčila a rozjela se daleko od něj. A to jak se cítila volná, najednou vyprchalo a ona si teď připadala spíš jako v kleci.

Snad se kapitolka líbila. Budu ráda za názor.