Když jsem sama, často upadám do čehosi..dalo by se tomu říkat deprese. Nevím přesně z čeho, možná z toho stereotypního života? Nějak mě to přestává bavit. Každým dnem je to silnější, ale jediná myšlenka v mé hlavě je: ,,Potlačení".
-
Jak bych mohla nezmínit mého pubertálního bratra Gabriela. Na pohled slaboch. Skutečnost je jiná. Silný. Ale strašně otravný. Musím uznat, že v 15 letech hraje excelentně na elektrickou kytaru. Je to ráj pro uši. Jeho pokoj je přeplácaný plakáty, sešity s akordy a CD jeho oblíbených kapel. Jsme na tom podobně, ale já mám alespoň uklizeno.
Zvedla jsem se z postele a šla do koupelny. Pohled se mi upřel na fialové kruhy pod očima.
,,Ahoj mrtvolko," řekla jsem si sama pro sebe. Pár nocí mi nedalo spát.
Můj vzhled..řekla bych normální. Černé krátké vlasy, pihy na tváři, hnědé oči, střední postava, ale prcek. Každý mi říká, že 162 cm na 17 let je málo, k čertu s nimi. I můj stupidní bratr se mi s jeho 170 cm směje.
Otočím kohoutkem a nechávám na sebe téct horkou vodu. Neuvědomím si, že mám na sobě tekuté linky s řasenkou a vylezu ze sprchy jako po hodně velkém nezkrotném pláči.
Bravo, teď jsem jako oficiální mrtvola.
ČTEŠ
Numb the pain
Romance,,Nedotýkej se mě." ,,Proč?" pootevřela jsem ústa zděšením a čekala, co odpoví. ,,Nemůžeme být spolu.." Otočil se a s těmito slovy mi dočista zmizel z pohledu. Nevnímám nic jiného, než svůj tlukot srdce, chlad který mě postupně pohlcuje a slzy, kt...
