Kráčím si po chodbě a mám pohled upřený na svoji ruku. Zdobí ji menší škrábanec a obří fialová modřina.
Jen tak tak jsem se stihla vyhnout nekolika lidem a ubránit se nárazům. Život středoškolačky.
Dnes nevypadám vůbec k světu.
Mám na sobě uplé černé džíny s černým tričkem, ale moje kruhy pod očima mi přec jen zachraňují efekt mrtvolky.
,,Ahoj,“ ozvalo se vedle mě.
Poohlédla jsem se a spatřila Nika. Tenhle výraz mi chyběl. Usměvavý, energetický, veselý.
Bohužel téměř ihned zmizel.
,,Co se ti proboha stalo? Krušná noc? Vypadáš, jako kdybys právě vstala z mrtvých,“ dotkl se mi starostlivě ramene.
,,Ahoj, Niku.“
,,Nepřehlížej moji otázku,“ mrkl na mě.
,,Ano, velmi krušná noc,“ byla jsem úplně bez energie, avšak jeho přítomnost mě uklidňovala.
Něco mi vyprávěl, ale to já nevnímala. Koukala jsem na něho mlčky a dělala, jako že ho poslouchám. Najednou jsem si něčeho všimla. Přesně o 4 metry za ním stál Darke, opřený o zeď a upřeně mě sledoval, bez jakéhokoliv pohledu. Nestačila jsem se divit, jeho nos! Je úplně v pořádku.. Jak to, že..
Byla to obří rána.
,,Haló, Tami!“ zavolal na mě Nik, nejspíš jsem vypadala jako z jiného světa.
,,P..promiň.“
Přišlo mu to divné, tak se otočil směrem, kterým jsem se dívala.
Darke se zamračil. Setkali se očima, jako dva nepřátelé.
Nik se ohlédl na mě a s úsměvem mě chytil za ruku, aby mě odtáhl opět pryč. Sykla jsem bolestí a ruku vytrhla.
Šedovlasý chlapec zůstal stát s překvapeným výrazem a zdvihl moji ruku k němu, aby se mohl podívat.
Přejel po hřbetu ruky tak něžně, až se mi dostavila husí kůže. Z bolesti do slasti? Kde to žiju? Ještě, aby se ze mě stala masochistka!
,,Co jsi dělala?“ podíval se na mě z těch jeho dvou metrů. Byl smutný.
Neustále kvůli mně přichází o úsměv.
,,Bránila jsem se,“ sklopila jsem hlavu dolů.
Zděsil se a vyjekl: ,,Před kým?“
,,P..potichu, vyvoláš tu zvědavost,“ zacpala jsem mu svoji druhou rukou ústa.
To horko.. Ty rudé líce se smutnýma očima..Ah.
Musela jsem se rychle rozhlédnout okolo nás, avšak nenápadně. Darke se teprve teď zazubil a zmizel z dohledu. Jeho přístup mi vážně vadí.
Jemně odendal moji ruku pryč a zopakoval otázku. Odmítám mu říci, co se stalo včera venku. Bůh ví, jaká by byla reakce.. Možná, že na to časem přijde, avšak postarám se o to, aby nepřišel. Nechci ho zatáhnout do něčeho, co by mu udělalo potíže. Stačí, že je kvůli mně smutný. Natož, abych ho zatáhla kamsi, odkud není bezpečného úniku.
,,Před nikýýým,“ usmála jsem se.
Bylo na něm vidět, že mi nevěří, avšak úsměv mi po chvíli opětoval.
Nějak mi nedošlo, že stojíme uprostřed chodby a usmíváme se na sebe, zatímco nás sledují lidi okolo a znovu si cosi šeptají. Jaksi nechápu jejich logiku.. Pokud nějakou mají.
Poslední zvonění tohoto dne je zde. Teď už jen zdolat pár překážek směrem k šatnám a poté hurá domů!
,,Tami!“ někdo zvolal úplně vzadu davu. Ohlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla.
,,Tami!“ zvolal znovu.
Už jsem zahlédla. Nikolas, stojící na konci davu a ústy mi naznačuje, ať na něho počkám venku. Musela jsem se nahlas zasmát, vypadalo to opravdu vtipně. Dva outsideři, co na sebe hulákají přes půlku školy. Rychle jsem se oblékla a překročila onen ďábelský práh dveří. Sedla jsem si na zábradlí u školy a čekala, jako poslušná dívenka.
ČTEŠ
Numb the pain
Romansa,,Nedotýkej se mě." ,,Proč?" pootevřela jsem ústa zděšením a čekala, co odpoví. ,,Nemůžeme být spolu.." Otočil se a s těmito slovy mi dočista zmizel z pohledu. Nevnímám nic jiného, než svůj tlukot srdce, chlad který mě postupně pohlcuje a slzy, kt...
