Kéž bych si jen stihla uvědomit..
Kéž bych jen zůstala vevnitř..
,,He?!“ vyjekla jsem leknutím.
Kdosi mě stáhl zezadu ze zábradlí a ještě mě stačil chytit při pádu, bohužel z místa jsem hned zmizela a ocitla se za rohem budovy, přitlačena ke zdi s přikrytými ústy. Vyděšeně jsem zírala na osobu před sebou a moje jediná touha, byla touha zmizet.
,,Už jsem ti říkal, že moc hezky voníš?“ zašeptal mi do ucha.
Zavřela jsem oči a přála si být pryč.
Místo toho mi sevřel silou ruku, o níž jsem věděla, že to bude velmi bolet.
,,Jen si tě označkuju a nechám tě jít,“ řekl s nahranou lítostí a poté zákeřným tónem. Začala jsem okolo sebe kopat, přitiskl na mě své tělo a já nemohla už vůbec nic. Člověk, kterého nejvíce ze všech nenávidím se právě zavázal mojí agresi. Hned po tom, co tohle skončí, se mu pomstím. Nesnáším ho! Tak moc ho nesnáším!
Odhrnul mi vlasy z krku a udělal mi velmi bolestivý flíček na krk, který byl utvořen jeho ústy. Ta bolest by byla příjemná, kdyby nebyla od něho! Ksakru.
Špitl mi naposledy do ucha: ,,Promiň mi to. Tohle je trest za ten úder, co jsi mi dala. Teď běž..“
Pustil mě a podal mi tašku, která se válela na zemi. Rychle jsem ji čapla a zmizela z jeho dohledu, chtěla jsem utéct domů, ale pak jsem si uvědomila ještě jednu věc. Nik!
Musím..musím pryč.
Bohužel bylo pozdě, čekal na zábradlí a smutně zíral do země. Nebylo úniku..
,,Neodešla jsem. Čekala jsem tady!“
Nik se zarazil a otočil se dozadu.
Vytřeštil oči a zůstal na mě civět s pootevřenými rty.
Pustila jsem tašku na zem a pomalu si sedla vedle něho se sklopeným výrazem. Třásla jsem se. Vzteky. Strach byl na druhém místě.
,,T..Tamaro,..“ odhrnul mi vlasy z obličeje, načež si všiml.
Vyděšeně zíral na můj krk a otisky prstů na zápěstí. Přestal mluvit a poddal se tichu. Seděli jsme vedle sebe mlčky, styděla jsem se mu podívat do očí. Jeho reakce mě zarazila, vypadá to, jako kdyby ho to hluboce zasáhlo, ale i přesto dělal, že se nic neděje.
,,Vím, že jsem ti to slíbil, ale nezlob se..“ řekl sklesle a pevně mě objal. Cítil, jak se třesu a na zádech mi vytvářel jakési uklidňující obrazce, díky kterým moje pár vteřinová panika ustala. Neuvěřitelné..vztek i strach je pryč..Tentokrát jsem nechtěla dopustit to, co minule.
Vyprostila jsem ruce z jeho sevření a obmotala mu je okolo krku. Přitiskla jsem si ho k sobě, čímž jsem mu dala najevo své díky.
Po chvíli se ode mě odtáhl celý rudý.
Abych navedla na jiné téma, zeptala jsem se v klidu: ,,Půjdeme? Vlastně..kam? Copak jsi mi chtěl?“
Zvedl ke mně své pronikavé modré oči a rozpačitě odpověděl.
,,Chtěl jsem tě doprovodit domů, pokud mi to dovolíš,“ prohrábl si nervózně vlasy a poté sjel rukou na zadní stěnu krku.
,,Nechce se mi domů, tobě jo?“ zapřemýšlela jsem a podívala se na modrou oblohu, která byla poseta bílými mráčky. Sledovala jsem, jak se pomalu pohybují a spojují dohromady.
Usmál se od ucha k uchu. Má krásný úsměv, tak energetický a plný emocí.
,,Abych byl upřímný, vůbec, naopak bych si skočil někam do kavárny promluvit..“ řekl nejistě.
Zarazila jsem se, i když jsem tuhle odpověď chtěla slyšet na plné čáře.
Ihned jsem souhlasila, ale neměla jsem u sebe ani korunu..Nenechám dopustit, aby za mě platil.. Nemám to ráda, raději si zaplatím svůj díl a on též ten svůj, ale vypadá to špatně.
,,Poslyš.. nemám u sebe ani korunu, ale můžeš mě doprovodit domů, kde čapnu pár drobných a můžeme vyrazit.“
Cítím se tak trapně!
,,Nebuď hloupá, zaplatím to. Pak mi to vrátíš,“ zakroutil očima, ale ihned se usmál.
,,Tak fajn..“ nebylo mi v životě trapněji.
,,Stejně si to od tebe nevezmu,“ řekl a mrkl na mě. Oddálil se, nejspíš čekal, že ho brzy praštím.
Jen jsem zakroutila hlavou, zatímco mé havraní krátké vlasy bojovaly s větrem. Oficiálně jsem hnízdo.
ČTEŠ
Numb the pain
Romance,,Nedotýkej se mě." ,,Proč?" pootevřela jsem ústa zděšením a čekala, co odpoví. ,,Nemůžeme být spolu.." Otočil se a s těmito slovy mi dočista zmizel z pohledu. Nevnímám nic jiného, než svůj tlukot srdce, chlad který mě postupně pohlcuje a slzy, kt...
