Ruská ruleta [OPRAVUJI]

Vzpomínky

„Dylene, co je s tvojí mámou?" zeptala se černovlasého chlapce Claire. Všichni podobnou větu zopakovali, na náznak toho, že je to taky moc zajímá.

„To je dlouhý příběh," připustil Dylen, ale je to očividně nijak nezastrašilo.

„Dylene," oslovila ho Luna. „My máme času dost." Její úsměv na tváři byl až po okraj nabitý ironií. Jasně, pomyslel si, vždyť jsme tady zavření dvaadvacet hodin denně, jistě, že mají hodně času. Povzdechl si a odvrátil od všech zrak.

"Tak tedy dobře," pousmál se a všichni se k němu ještě více přiblížili, aby dobře slyšeli. Chvilku ještě mčel. Možná, že přemýšlel, jak jim to co nejlépe popsat, možná ne. Ani v té chvíli to sám dobře nevěděl.

„No tak, Dylene, mluv!" popostrčil ho Ben a ještě Dylena do ramene praštil přátelsky pěstí. Ač to mělo být jen přátelské, docela ho to bolelo.

Dylen zavřel oči a nechal se unášet vzpomínkami. Vše co ve své mysly viděl, tlumočil všem okolo. Jeho vzpomínky a minulost ho dusila dost dlouho, bylo na čase se na ně znovu podívat.

Malý černovlasý chlapec vstal z postele a uháněl na snídani. Cestou si přes již nandané oblečení přehodil tenkou bundu.

,Kde je maminka?'zeptal se chlapec a upřel svůj pohled na otce.

,Zase v práci, Dylene,'odpověděl otec Dylenovi.

„Jako malý jsem se stýkal téměř jen s otcem. Má maminka zastávala post živitele rodiny a tak se vracela pozdě večer, kdy už jsem měl dávno spát."

Již o něco starší Dylen než v minulé vzpomínce přišel otevřenými dveřmi domů.

,Tatí!' zakřičel a rozhlížel se zvědavě kolem. Kde jen je, pomyslel si Dylen, už tady měl dávno být. Znovu a znovu procházel hlavní část domu. Nikde nikdo, ani žádný vzkaz, nic. Sebral ze země tedy svůj batůžek a přenesl ho k sobě do pokoje. Byl to jedináček, ač sestru či bratra postrádal, byl rád za své soukromý ve svém pokoji. Vytáhl své úkoly na stůl a začal počítat přirozená čísla.

V půlce úkolu z angličtiny ho vyrušil křik. Vycházel z domu, ale z jaké místnosti? Rozhlédl se kolem a vstal ze židle. Otevřel dveře a vyšel do chodby.

Znovu ten křik. Šlo to ze sklepa. Ač se Dylen moc bál tmy, sáhl po baterce a odvážně otevřel dveře od sklepa.

Šel po děsivých a dlouhých schodech a svítil si na cestu baterkou. Znovu uslyšel křik, ke kterému se stále přibližoval.

„Můj otec mamince nakecal, že pracuje doma. Myslel jsem, že prodává byty nebo tak něco, ale on dělal něco jiného. Ten den jsem pochopil, co za práci to dělá..."

Když došel na samé dno, svítit baterkou už nemusel. Bylo tam rozsvíceno a někdo tam stál. Ne, bylo jich více. Stál tam jeden muž, který tomu druhému držel revolver u hlavy. Chvilku čekal. Dylenovi se to v jeho věku nezdálo nijak zvláštní, myslel si, že si hrají. Poté ale vystřelil. Dylen na to nevěřícně přihlížel, vždyť se na zemi nehýbal! Když si uvědomil co právě viděl, byl to právě on, kdo vykřikl. Všichni se na něj ohlédli. Jeho otec tam stál taky a přiběhl k němu. Vzal ho nahoru do hlavní části bytu.

„Táta mi zakázal se o tom před maminkou zmiňovat. Vydělávalo mu to, ale bylo to nelegální. Tehdy mi bylo osm let."

,Dylene, neboj.'

,Ale, vždyť tys ho nechal zabít! To se nemá dělat, proč jsi v tom nezabránil?'

,Protože on byl zabit na můj povel. Byl moc zlí ten pán. Všichni, kdo jsou zlí musí zemřít.'