Ruská ruleta [OPRAVUJI]

DENÍK MAYI CAVE 5. 1. 1972

Měla jsem pocit, že budu zvracet. Ten kyanid mi nepřišel ještě takovej, ale tohle už je i na mě moc! Kde to jsme, že se tady upalujeme?! Ve středověku?! Ty počáteční pocity, které jsem z tohohle místa měla, už pomalu vzrůstají v panickou hrůzu! Co když příště budu já?! Já nechci chcípnout takhle hnusně. Vždycky jsem chtěla spíš umřít nějak majestátně, aby se na mě vzpomínalo. Moje představa smrti zastřelením ve válce či při záchraně spousty životů se absolutně neschoduje s úmrtím kyanidem nebo upálením v ňákym sklepě, kde nikdo neví, kdo jsem.

Stejně jako Dylen jsem raději vypnula foťák a otočila se. Ten jejich řev byl příšernej. Koukla jsem se na Connora. V klidu tam stál a sledoval to. Musím teda ale uznat, že nevypadal zrovna uklidněně. Nejspíš se mu tohle už taky zdálo moc. Jako přeci jen, kyanid se ještě dá - u toho je smrt do pět minut. Nechci tvrdit, že to je nějak extra příjemný, ale přeci jen, upálení a otrávení, v tom je trochu rozdíl.

Connor si mého pohledu všiml a taky se na mě otočil. Obdařil mě úsměvem, jako by se ptal: ,,Bavíš se?". Měla jsem sto chutí na něj zařvat, že je to naprostej blbec, když se mu to líbí. Raději jsem zvedla foťák a jednou si ho vyfotila. To už mu ale z tváře úsměv zmizel a znovu se zadíval na klece s oběťmi.

Konečně to skončilo a nás odvedli zase zpátky do toho sklepa. Luna mi celou cestu povídala, jak jí to přijde barbarské. Já jenom přikyvovala. Měla naprostou pravdu, je to barbarské.

V tom sklepě jsem si podruhý za celou dobu zašla na záchod. Každej máme na den jednu láhev s vodou (asi litrovku) a zrovna já a voda kamarádi nejsme. Teda, kdybych byla tam v tý kleci a hořela bych, s vodou bych se nejspíše rychle skamarádila, ale na pití ji prostě nesnáším.

Na tom záchodě je strašná zima. Mám dojem, že z nás mají docela fajnovej zisk, tak by nám sem mohli dát alespoň nějaký topení. Ale to ne, to by byl moc velkej luxus. I ten toaleťák jako toaleťák moc nevypadá. Spíš mi to přijde jakože na skládce smíchali všechen možnej odpad do sebe, slisovali to a dovezli tu břečku sem.

Když jsem z tý zimy vyšla (do podobně velký zimy), tak už tam čekalo pár lidí, který už asi knížky a ty hry přestaly bavit. Chtěli asi zase ten rozhovor, co jsem zavedla. Nějaký příběhy jsou fakt dobrý, ale u nějakých v půlce vypnu foťák, aby se mi zbytečně nevybíjela baterka a dělám, že natáčím. Možná to ode mě není zrovna hezký, ale šetřím si baterku a těm dětem je to v podstatě stejně jedno. Potřebujou se vypovídat a to jim já umožním. Vylijou si s nadějí, že někdo jejich příběh někdy uslyší, srdíčko do foťáku, kterej je často vyplej a jsou na sebe hrdý, že to zvládli.

,,Můžu dneska já, Mayo?" zeptala se mě Viktorie.

,,Dneska už to má zamluvený od Dylena, Claire, ale pokud to stihnu, zvládnu do další disciplíny i tebe."

Upřímně je jasný, že bych to stihla, ale zase jí nechci dělat nějaký mega naděje. Claire se dle mého osobního názoru moc nerozpovídá, takže to moc nezabere. Příběh Claire jsem ještě neslyšela a ani nedoufám v to, že bude zajímavý, ale jelikož jí to zamluvil právě Dylen nemohla jsem odolat. Pokud to přijde Dylenovi zajímavý, mně to přijde automaticky zajímavý taky. Vypadá fajn a navíc je až přitažlivě odtažitej. Nikdy nemá moc náladu na povídání a denně sedí za kvádrem slámy a přemýšlí. Absolutně nechápu, jak to zvládá, já nikdy nedokázala přemýšlet déle než pár minut.

,,Tak pojď, Claire, posaď se třeba sem," ukázala jsem na jeden kvádr a Claire si tam okamžitě sedla. Už teď byla zamlklá a viděla jsem z ní nervozitu. Vůbec nechápu proč, když je to jenom natáčení a občas ani to ne. Dělají z toho většinou děsný drámo. Jako kdyby se právě účastnili nějakého castingu na fiml, nebo co. Ale tak zase musím brát, že oni asi tolik příležitostí jako já neměli. Já už bych nebyla nervózní ani na natáčení nějakého mega filmu. Vždyť já už jsem v jednom filmu i hrála. Jo a taky jsem jeden natáčela. To, že to byl třídní film, nehraje vůbec žádnou roli. Hrála jsem tam tu nejdůležitější postavu a další film jsem režírovala i natáčela. Ze třídy jsem byla vždycky v těchto věcech nejlepší.

,,Už, už můžu?" ptala se potichu Claire, že jsem ji skoro ani neslyšela.

,,Počkej ještě minutku," řekla jsem. ,,Jen tady ještě něco doladím. Ještě počkej... Dobrý, můžeš!"

Claire se nervózně narovnala a prohrábla si blonďaté vlasy rukou.

,,Ahoj," zašeptala. ,,Já se jmenuji Claire Mawel a jsem tady už rok a půl."

"Trošku víc nahlas," zašeptala jsem a rukou jí naznačila, ať pokračuje. Claire přikývla a o něco hlasitěji pokračovala.

"Své pravé rodiče jsem nikdy nepoznala. V pěti mě adoptovali moji nevlastní. Má maminka se jmenovala taky Claire a pracovala v jednom baru. Chodila vždycky pozdě domů, když už jsem spala. Doma jsem tedy vždycky byla s tátou. Táta se jmenoval," najednou se zarazila. ,,Vlastně ani nevím. Nikdy se mi jeho jméno nelíbilo. Neměla jsem ho ani ráda, kdykoli jsem přišla ze školy, byl tam ještě s nějakýma lidma a... A pili. Pořád pili. Bála jsem se chodit domů, jelikož v mém pokojíčku téměř vžcky spal někdo, kdo vypadal jako bezdomovec. Bylo to nechutný a tak jsem spala v koupelně. Kdykoli jsem se ale probudila, byla jsem u sebe v posteli. Smrdělo to tam příšerně, až nesnesitelně. Doba, kdy se o mě starali a milovali mě byla pryč. Později jsem se už ani neprobouzela ve své posteli a pořád jsem byla v koupelně. Potom jsem už raději přespávala u kamarádak nebo na zahradě, když bylo léto. Často jsem nechodila domů a nikoho to nezajímalo. Když sem přišla, nedostala jsem ani jídlo. Tak jsem chodila do opuštěného parku. A proto jsem právě tady."

Claire se na tváři objevilo pár slz. Přemýšlela jsem, jestli to je z tohohle místa nebo ze vzpomínek. Nechtěla jsem to soudit a raději jsem foťák vypla.

Zdravím poutníci, jsem tady konečně s novou kapitolou. Dneska je trošku méně akční a nudnější, další bude zase krátká, ale pro ty, kterým se líbil styl psaní u Vzpomínky tak po jedné krátké jedna taková bude! Doufám, že se bude líbit. Také se chci omluvit za zpoždění, ale s tou literární soutěží byl děsný problém a musela jsem jí obětovat poměrně dost času. Každopádně už jsem zpět a doufám, že se vám kapitola líbila :)