Ruská ruleta [OPRAVUJI]

DENÍK DYLENA LOSERA 4. 1. 1972

Luren si stoupla na kvádr vedle malé Sofie. Luren se ke mně více přiblížila a já jí začal šeptat do ucha instrukce:

„Vytrhnu tu mříž a rozbiji okno, vy dvě poběžíte pryč. Když se opřeš zády o zeď, kterou teď vidíš z okna, měla by jsi před sebou vidět les. Do toho lesa běžte, nikde poblíž se nezastavujte, běžte, dokud neuvidíte nějaké domy. Dávej pozor na Sofii, nedělej žádné hlouposti jasné?"

Ona přikývla a ptala se na jídlo a na nějaké případné peníze. Dal jsem jí zbytek chleba, který mi zbyl z večeře. Peníze jsem žádné neměl, ty co mi zbyli jsem již rozdal ostatním, kteří šli na výpravu, jako Luren se Sofií.

„Něco málo mám, ale nechtělo by to víc?" zeptala se Luren. Já jí odpověděl, že nic víc nemám a nechci budit ostatní. Ona jen přikývla, ale bylo vidět, že se jí to moc nelíbí.

Požádal jsem obě holky, aby ustoupili, abych mohl rozbít okno. Obě uposlechly a Luna, která stála o podál ustoupila.

Podíval jsem se na okno. Mříž bylo poměrně jednoduché vytrhnou, na okno jsem se zahleděl na delší dobu. Nebylo moc silné, ani nijak extra tenké, prostě normální sklo. Loktem jsem se napřáhl a pokusil jsem se jej rozbít co nejtišeji. Povedlo se. Ne to, že by se rozbilo potichu, možná bych si i troufl říct, že to i někoho zbudilo, ovšem okno bylo rozbité a o to šlo ve vší podstatě.

Odhrnul jsem z okenního rámu ještě několik částí skla, která z rámu nevypadla a pomohl jsem co nejrychleji holkám vylézt z okna. Se Sofii to bylo jednodušší, Luren se jen těžko rvala do okenního rámu. Netrvalo dlouho a obě již byly venku.

,,Běžte, prostě jen běžte!" zakřičel jsem na ně, když už běželi pryč. Nevím odkud se to bralo, ale rozkřičel se něco jako poplach. Ještě jsem to tady nezažil, neměl jsem ponětí o nějakém tom „poplachu". Přál bych jim moc, aby se dostali pryč, stejně jako tehdy Mina.

Zalezl jsem zpět dovnitř, nejen proto, že jsem je již neviděl, ale také proto, že jsem uslyšel střelbu. Střelba byla rychlá a hlasitá, zbudilo to všechny ještě stále spící.

Ode dveří jsem uslyšel cinkání železa, podíval jsem se na hodiny nad dveřmi. Bylo pět ráno, ještě jsme neměli jít do arény, šel jsem kvůli Luren se Sofii. Ke dveřím běžel a rychle se přibližoval.

Téměř vykopl dveře.

„Jak?" to byla jeho jediná otázka. Díval se na mne, ale poté zahlédl rozbité okno.

„Dylene, tos byl ty?!"zeptal se a já přikývl. Vždycky tohle dělám já, jde o to, že mi neublíží, ale ostatní by tohle nemuseli mít zaručené. Muž se otočil a odešel, ani se neobtěžoval zavřít. Vím proč, někde tam postaví svoje lidi, kteří budou děti, které budou chtít utéct střílet. Samozřejmě, Bena a ostatní, kteří nezažili tady ty první útěky chtěli odejít, vždyť byly doslova otevřené dveře. Vysvětlil jsem jim to, rychle zájem o útěk ztratili.

Za nějaké ty minuty přišel muž zpět, tentokrát s druhým za zády. Druhý muž byl drobnější jak první, na rozdíl od prvního měl podobně černé vlasy jako já. Jak se oba přibližovali, zpozoroval jsem, že ten černovlasý za sebou něco táhne, nešlo rozeznat co. Když byli již téměř v naší místnůstce, na chodbě se objevili další dvě postavy. Ta jedna držela té druhé nejspíše revolver u hlavy a ta druhá křičením žadonila o pomoc. Hlas osoby jenž křičela jsem poznal, byla to Luren.

Oba muži se značným náskokem nad Luren byli již ve dveřích, táhnoucí věc za zády černovlasého jsem však stále nemohl rozeznat.

„Příště si útěk rozmyslete," řekl první muž a udělal prostor tomu druhému. Druhý vešel do místnosti a odhodil na zem tu věc, jenž celou cestu vláčel po zemi.

Ani bych Sofii nerozpoznal, kulky jí totiž znetvořily celý obličej. Nějaké ty kulky jsem zahlédl i v hrudníku a na nohách, ale víceméně jí pokrývaly obličej.

„Takhle dopadne každý, ta druhá se z toho jistě poučila," zasmál se první muž, když se Luren s tím dalším mužem dostali do místnosti. Zatím co muž odhazoval Luren, ti další přišli až ke mně a stoupli si na kvádr. Černovlasý mě odstrčil a podíval se na okno.

„Tohle neslepíme," pronesl slabím hlasem černovlasý. „Těch malinkatých kousků je tu strašně moc."

„Fajn, řekni Rickovi Philipe, ať tady sem dá to velký prkno a ať ho přitlačí dodávkou a nechá jí tu přes noc. Jako provizorní obrana by to mělo vydržet." sykl na něj první muž a dal se na odchod. Všichni muži odešli z místnosti, mrtvou Sofii nechali ležet na zemi. Tentokrát za sebou dveře zavřeli a ke všemu zamkli.

Po jejich odchodu jsem se rozhlédl po místnosti. Ti menší brečeli, někteří z velkých se je snažili utišit a pokusili se vytvořit pozitivní atmosféru, to se jim však moc nedařilo. Všichni byli daleko od Sofiinina těla. Nechtěl jsem, aby se jen tak válelo uprostřed, přišel jsem tedy k němu a odtáhl ho koutka, kde Sofie vždy byla.

Při tahání jejího zkrvaveného těla mi bylo na zvracení, troufl bych si totiž říct, že jsem její mozek uviděl přes jednu z děr v její hlavě, která ji uštědřila ránu skrz na skrz.

Kolem šesté se znovu dveře do chodby odemkli, tentokrát přišel jen ten černovlasí muž. Přibyl nám zde jeden nový chlapec, poslední dobou sem neustále přidávají jen chlapce.

Chlapec byl ve věku Bena, jmenoval se Seamus. Na rozdíl od Bena se toho, jak se sem dostal neštítil. Ochotně nám prozradil, že když šel ze zápasu domů, ze křoví na něj někdo vyskočil a praštil ho tak silně, že se dostal do bezvědomí. Probudil se až v oné dodávce, kterou ho sem vezli, stejně, jako já.

Lituji ho, i on, jako většina z dětí zde je mi velmi sympatický. Zasvětit ho nikdo z nás nepřišel, nebyl čas, aréna smrti si nás znovu volala ve čtvrt na sedm.