Ruská ruleta [OPRAVUJI]

Poslední vražda 2/2

Dylen si čím dál tím více tiskl dlaně na ránu. Padl na kolena a zoufale hleděl na tenké pramínky krve, které si lehce našli cestu skrze jeho prsty.

Connor i Phillip jen stáli vedle a nedělali nic víc než že na něj koukali. Ani jeden to tak nechtěl, ale stejně tak nevěděli, co mají dělat. Connor by snad možná pomohl, ale málo času a Dylenovo očividně nemalé zranění ho přesvědčilo, aby Dylena nechal být. Navíc teď už neměl jak jinak Phillipovi dokázat, že mu na Dylenovi nezáleží.

Connorova kapsa zavibrovala. Okamžitě po něm sáhl a hovor přijal.

"Beth?" řekl.

"Connore, vy ste pořád na základně?!" vyhrkla okamžitě Beth.

"Jo, ještě tu sme."

"Tak od tamtud vypadněte! Hned! Když jsem odjížděla ze základny, uviděla jsem nějaké dodávky. Myslím si, že k vám jedou chlapci ze SAS."

"SAS?! Jasně, díky!"

Ukončil hovor a zandal telefon zpátky do kapsy.

"Jede k nám SAS," řekl Phillipovi.

"To je špatný," nechal se slyšet Phillip.

"Jo, to je zasraně špatný!" zakřičel Connor, obešel Dylena a zamkl dveře do sklepa. "Připravím auto. Ty to tady zapal."

Phillip přikývl a odešel do vedlejší místnosti. Connor se na Dylena ani nepodíval a odešel z domu.

Dylen se pomalu pokusil vstát. Lomcoval dveřmi sklepa, ale bylo mu jasné, že s tím nic nezmůže. Z vedlejšího pokoje ucítil pach kouře a uviděl malý plamínek pomalu se rozrůstající na jedné z pohovek, která nejspíše nebyla zrovna nejlépe polita benzínem.

Snažil se dveře dál otevřít, ale poté stejně padl na zem. Phillip kolem něho prošel ven. Ani on se na Dylena nepodíval.

Dylen sklopil oči. Byl zoufalý. Jeho zranění ho pálilo a čím dál tím víc znemožňovalo pohyb. Věděl, že sebe už nezachrání, ale více ho trápilo, že nedokáže zachránit ani ostatní. Podíval se zpět na pohovku, na které se oheň již pomalu rozrůstal, až dosáhl na místo, kde se již mohl chytit benzínu.

Oheň se najednou rozrůstal tak rychle, že před ním Dylen sotva stihl uhnout. Pozoroval, jak se rozšiřuje po liniích vylitého benzínu. V očích se mu leskly plameny stejně jasně, jako z něho vyzařoval strach. Jeho výraz se ale rázem změnil, když nahmatal tvrdou hlaveň. Okamžitě otočil oči k revolveru, který Phillip upustil, když Dylena zasáhla kulka.

Vzal zbraň do ruky. Mohl prostřelit zámek a otevřít tak konečně ty dveře. Vztek v něm stoupal. Connor se na něj ani nepodíval! Celé roky ho nechával trpět, aby ho potom mohl prostě jen zastřelit. Sevřel revolver pevně v ruce a co nejrychleji se po čtyřech snažil dostat ven. Nešlo to tak hladce, jak si představoval. Krvácení nepřestávalo a každým coulem ho nutilo věnovat mu jednu ruku, kterou se snažil rudou krev zastavit. Naštěstí byl hned u hlavních dveří, které byly otevřené a tak se nemusel těžce téměř plazit po zemi moc dlouho.

Uviděl jedinou dodávku, která stála na pět metrů od něho. Právě v této dodávce musel být Connor s Phillipem. Natáhl kohoutek. Z lesa slyšel zvuky přijíždějících aut. Doufal, že to je ta pomoc, na kterou čekal tolik dní, měsíců a let. Nenechal se příliš rozptýlit a zaposlouchal se ještě do jednoho zvuku. Do zvuku hlučného startování dodávky, která ale ne a ne nastartovat. Jednal rychle. Natáhl ruku, zamířil a zmáčkl spoušť. A pak ještě jednou. Těžko se mu mířilo, ale byl odhodlaný prostřelit obě zadní pneumatiky dodávky. Po několika ranách a prázdném zásobníku se mu to povedlo.

Dveře dodávky se rychle otevřely a ven vykoukl Connor. Zároveň ale přijela první černá dodávka. Za ní hned další. Dohromady jich bylo asi pět.

Okamžitě z ní vyskákali obrnění muži ze SAS se zbraněmi v rukách. Connor, který vystoupil dveřmi řidiče teď stál blíže Dylenovi a hned naproti několika obrněným mužům.

"Odhoďte zbraň!" vyzval Connora jeden z mužů. Connor ale zbraň držel dál. Byl zmatený a překvapený. Netušil - nebo si to jen nedokázal připustit -, že to takhle dopadlo. Přišla druhá výzva, ale Connor nic neudělal - jen tam zmateně stál se zbraní pevně sevřenou v rukách. A tak přišla střelba. Několik výstřelů, které mohutného Connora skolilo na zem. Dylen v jeho kamenném obličeji ještě viděl strach. Strach, který pocítil jako poslední. Tričko mu brzy nasáklo krví a tráva zbarvila do rudé. Ruka jíž držel revolver se konečně povolila a zbraň sklouzla vedle mrtvoly.

Z dodávky rychle vyskočil i Phillip, který na obličeji měl stejně vyděšený výraz, jako Connor.

"Ne, prosím, nestřílejte," žadonil.

"Na kolena," volal jeden z obrněnců.

Phillip pomalu klesl na kolena s rukama pokrčeně zvednutýma k temné obloze. Očima těkal z mužů, kteří na něho míří zbraněmi na Dylena. Ten se ale o Phillipa už vůbec nestaral. Spokojeně vydechl, usmál se a lehce upustil zbraň, kterou držel.

Ve Phillipovi se najednou objevil vztek. Tolik let a teď tady klečí na popravu. A ten hloupý kluk se mu akorát vysmívá. Věděl, že to co udělá ho bude stát život. Přesto to udělal. Nejrychleji, jak to jen dokázal, sáhl po revolveru vedle Connorovi ruky a ze zvyku automaticky natáhl kohoutek. Jednou rukou natáhl paži a zmáčkl spoušť.

Ozvala se rána a po ní spousty dalších. Phillip se naposledy nadechl a naposledy vystřelil. A pak jako na povel oba padly na záda. Dylen a Phillip.

Dylen lapal po dechu a rozrušeně těkal očima po všech stranách. Viděl černé šmouhy běžící do domu. Viděl červený oheň, který se rozrůstal po domě. Viděl spousty lidí utíkající z domu a několik lidí, kteří se nad ním skláněli. Zavřel oči. Rána ho začala pálit a bolet ještě víc, když mu na ni někdo ještě více zatlačil.

Téměř nic nevnímal a proto taky přeslechl zběsilé houkání přijíždějícího auta. Jediné, co byl ještě schopen vnímat byly ruce, které ho zvedli a zase položily. Přemáhala ho únava. Nevnímal lidi kolem sebe, nevnímal, co mu všichni říkají. Jen ležel a snažil se usnout.

"Dylene," uslyšel najednou hlas. Znal ho, ale byla to už doba, co ho slyšel naposledy. Byl tak jemný a milý. Otevřel oči. Chtěl alespoň naposledy vidět tu postavu. Chtěl naposledy pohlédnout na svou matku.

Stála tam vedle něho a usmívala se. Vzpomínal si na její sladký úsměv, jakoby to bylo včera, kdy se na něj smála naposledy. Malou dlaní ho pohladila po tváři a vzala za ruku.

"Půjdeš se mnou?" zeptala se.

"Půjdu rád," odpověděl, zavřel oči a nechal se přemoct spánkem a zvláštně spokojeným pocitem, který předčil i pronikavou bolest z rány, která ho pomalu zabíjela.

Zdravím poutníci, ještě než z příběhu vyklouznete s tím, že jste ho konečně dočetli vás poprosím o vyplnění dotazníku (v komentáři). Nezabere vám moc času a mně moc pomůže. A pokud budete mít náladu, další dvě krátké kapitoly vám tolik času taky nezaberou. Děkuji!